Biodiversita

Dřepčíci

Dřepčíci (Alticinae) jsou taxon brouků (Coleoptera) v rámci čeledi mandelinek (Chrysomelidae). Jejich fylogenetická posice a monofylie není dosud jasná a rozřešená, je však téměř jisté, že jsou těsně fylogeneticky spjati s bázlivci (Galerucinae), mezi které patří třeba známý bázlivec olšový (Agelastica alni), který působí holožíry na olši.

Dřepčíci dosahují všech možných velikostí. Zatímco nejmenší dřepčíci (např. rod Mniophila) nedosahují velikosti ani jednoho milimetru, ti největší (třeba rod Podontia) dosahují délky i jednoho centimetru. Dřepčíci, vyskytující se v ČR, dosahují velikosti od 0,8 do asi 4,5 milimetru. Většina světové fauny dřepčíků rovněž dosahuje podobné velikosti – jedná se tedy o brouky velmi malé.

Většinu dřepčíků spojuje jedinečná schopnost skákat. Ve stehnech zadních nohou mají útvar podobný zkroucenému plechu či skokanskému můstku (tzv. metafemoral spring neboli též Maulikův orgán), díky kterému jsou schopni se zadníma nohama odrazit a vykonat skok. Vzhledem k tomu, že je dřepčík velikosti tří milimetrů mnohdy schopen doskočit i několik desítek centimetrů, je skákání u dřepčíků velmi efektivní způsob úniku. Navíc jsou dřepčíci při skoku často schopni roztáhnout křídla a místo přistání odletět.

Stejně jako ostatní mandelinky, i dřepčíci jsou fytofágní, živí se tedy rostlinnou potravou. Zatímco dospělci obvykle ožírají dospělé rostliny, larvy většiny druhů, u kterých je známa bionomie, mohou osidlovat rozsáhlou škálu nik. Některé ožírají kořeny (např. rod Aphthona), jiné jsou exofágní (Altica), další zase minují v listech, tj. vyžírají uvnitř listů chodbičky a živí se vnitřním pletivem listů (Dibolia).

Skočky, jak zní slovenský název skupiny, či flea beetles nebo Flohkäfer (bleší brouci), jak zní anglický a německý název, jsou skupinou málo probádanou. Jejich určování je náročné, často je nutné preparovat kopulační orgány.

Jejich výzkumem se z organisátorů Fluonoci zabývá Albert.





Mršníci (Histeridae)

Mršníci jsou poměrně malí brouci z příbuzenstva vodomilů. Anglicky se nazývají clown beetles, neboť jejich zploštělé holeně připomínají klaunovské kalhoty. Ze stejného důvodu vzniklo latinské označení (hister = herec).

Mršníci jsou velikostně poměrně variabilní – nejmenší druhy mají méně než 1 mm a největší přes 3 cm. Kromě charakteristických nohou se vyznačují unikátním tvarem tykadla (nějakým způsobem zalomené s paličkou na konci), jaké nemá žádná jiná skupina hmyzu. Tělo bývá obvykle kulaté a hladké (u druhů, se kterými se člověk setká nejčastěji), nebo ploché a hranaté (zejména podkorní druhy). Některé druhy jsou tvarově vysloveně bizarní – např. podčeledi Trypanaeinae nebo Trypeticinae, které mají torpédovitý tvar, nebo Chlamydopsinae – australští myrmekofilní mršníci, kteří na svém těla mají různé obskurní tvary a vůbec se morfologicky dosti vymykají. Zbarveni jsou obvykle tmavě (černě, někdy s kovovým leskem), mnohé druhy mají na sobě různé červené, oranžové či žluté skvrny.

Zajímaví jsou nejen svou morfologií ale i pestrou paletou způsobu života. Nejznámější jsou druhy žijící na mršinách (odtud český název), v trusu apod. Pozor! Tyto druhy nejsou saprofágní ani karnivorní, ale dravé! Živí se obvykle larvami much, které se na těchto místech vyskytují. Mnoho druhů je podkorních – zde se také pravděpodobně živí larvami hmyzu, ale spekuluje se o tom, že některé skupiny jsou možná mykofágní. Dále jsou foleofilní druhy žijící v norách savců (u nás např. Gnathoncus disjunctus suturifer v norách syslů). Dvě podčeledi (Hetaeriinae a Chlamydopsinae) se úzce specializovali na soužití s eusociálním hmyzem, zejména s mravenci a termity. Myrmekofilní i termitofilní zástupci jsou ale samozřejmě i v jiných podčeledích. Dále mnoho druhů žije volně v hrabance, v trouchu, pod řasami na pláži atd. a o spoustě dalších nevíme vůbec nic.

Na světě je téměř 4000 druhů těchto brouků. U nás se vyskytuje něco přes 100 druhů v 7 podčeledích (z celkových jedenácti). Centrum diversity téměř všech skupin je v tropech. Největšími skupinami jsou Saprininae a Histerinae, tedy takoví ti klasičtí mršníci na mršinách.

V blízké příbuznosti s Histeridami jsou dvě malé čeledi brouků – Sphaeritidae a Synteliidae. U nás se vyskytuje pouze jeden zástupce z první jmenované čeledi – Sphaerites glabratus. Světově mají tyto čeledi celkem asi 20 druhů. Synteliidae jsou mršníkům poměrně podobní, pravděpodobně sesterští. Sphaeritidae od pohledu připomínají něco mezi mršníkem a vodomilem. Pravděpodobně jsou bazální větví linie sesterské vodomilům.





Včely

Většině lidem se při slově včela vynoří představa medového perníku nebo skleničky horké medoviny. Té menší, cílevědomé části čtenářů, pracovitost a píle. A jen hrstce lidí prosviští hlavou představa eusociálního společenstva s komplikovanými vztahy, které řídí především feromony kutikulárních uhlovodíků matky, dělnic, trubců, ale dokonce i mladých larev vajíček a kukel. Začněme ale zcela od začátku, pojďme si říci něco o včelách jako skupině blanokřídlích, která, ačkoliv si je její valná většina druhů mezi sebou blízce příbuzná, zahrnuje vysokou diverzitu nejen různých barev a tvarů, ale také způsobů chování. Obrovská část žije samotářsky, některé kladou vajíčka do hnízd jiných včel (a díky podobnostem s chováním kukačky se jim tedy říká kukaččí včely). Solitérně žijící a kukaččí druhy teď posuňme do pozadí a bude na nás čekat jen relativně malá hrstka společensky žijících druhů. Jedním z nejznámějších je kromě čmeláků také včela medonosná (Apis mellifera).

včelí plástev

Včela medonosná je druh široce rozšířený a to především díky lidské činnosti. Lidé včelu zanesli na všechny kontinenty mimo Antarktidu. Tato včela, obývající původně Starý kontinent vytváří, podobně jako australské orchideje, mnoho poddruhů. Ony orchideje, jejichž každý druh/poddruh měl svého opylovače mají se včelou medonosnou nejen podobně velké množství poddruhů vedle sebe. Po příchodu medonosné včely do Austrálie se totiž stala nemilá situace, že se našim chovancům podařilo zkřížit ony rostlinky, evolučně jen krátkodobě oddělené. Botanici zprvu zajásali, avšak pak přišla ledová sprcha v podobě zániků ustálených populací a vzniku přechodných „druhů“.

U včel je ona bájná krysařova píšťala člověk, který v průběhu minulého století nadšeně převážel kolonie včel skrze celou Evropu. Ale abych nepředbíhal. Proč je tu tolik včelích poddruhů? Inu odpověď je velice prostá, avšak fascinující. Když se vylíhne nová matka („královna“), stará odlétá s rojem a krátce na to se nová samička chystá na vdavky. A zde je tajemství tolika včelích ras, matka i trubci z okolních zhruba pěti kilometrů čtverečních se slétají na historicky určené místo (jak ho každoročně poznají, netuším). Občas se samozřejmě stane, že nějaký roj zaletí za hranice „cizího“ území, zde pak obohacuje místní geny, pouze však v minimální míře. Tímto způsobem se z poddruhu nestane druh, ani není celý taxon geneticky homogenní. V momentě, kdy člověk převáží včely po celé Evropě probíhá tzv. Bastardizace. Když se zkříží dva poddruhy, dochází jevu, při kterém se včely stávají rojivými a agresivními, nepřínášejí proto ani mnoho medu. Takovéto zbastardizované včely známe pod pojmem afrikanizované, jejichž kolonie týrají Střední Ameriku a jižní část USA, jsou to potomci pokusů o křížení evropského poddruhu s africkým.

Pojďme se ale podívat dovnitř včelího hnízda, ať už v kmeni starého buku v Tatrách, či v úlu na pražském Albertově. Včelí kolonie v přírodě vzniká zpravidla tak, že roj, který obsahuje starou matku, si najde vhodné (např, dutina stromu) či méně vhodné (střecha domova důchodců) místo pro usídlení. Již hledání nového domova je zajímavé, včelí roj usedne na bezpečné místo, zpravidla na anténu vašeho nejneoblíbenějšího souseda, a vyšle tzv pátračky, které mají za úkol najít vhodné místo v okolí. Tam, kde se nashromáždí nejvíce pátraček se roj přesune pomocí monumentálního proudu. Po tom, co roj dorazí do nového domova začnou dělnice intenzivně produkovat vosk a stavět, do čerstvě založených plástů je ukládán med uskladněný pro tuto příležitost v medných váčcích. V tuto chvíli začíná již normální chod ve včelstvu. Matku, která prožívala mnohadenní hladovku včely začínají znovu krmit. Matce se brzy zvětší vaječníky a začíná klást až 2000 vajíček denně. Včelstvo postupně sílí a již v podletí chystá zásoby sladiny na blížící se zimní období. Stejně tak činí i kolonie s novou, mladou matkou matkou.

včely medonosné

Dříve než se posuneme dál v ročním životě včel, vraťme se zpět k jejich eusocialitě. Když tu tedy máme druhy jako je včela medonosná, je na místě otázka, zda se jedná o vratný stav, nebo je li eusocialita již pevně zakořeněna a bylo by těžké se jí zbavit. Eusocialita se zde již dostala natolik daleko, že samostatný jedinec nedovede přežít dlouhodobě mimo hnízdo, natož aby byl schopen se rozmnožit Jediný možný způsob odstupu od eusociality by musely začít dcery v kolonii, které by musely začít rozvracet společenství kladením svých vlastních, byť neoplozených vajíček (z haploidních vajíček se u blanokřídlých líhnou samci). Což se často děje, ale jejich sestry tato vajíčka cíleně ničí. Proč to však dělají? Odpověď na tuto otázku není zcela jednoduchá. Samice by tedy musely toto „omezení“ překonávat postupně podvracením společenství v podobě vlastních vajíček. Tomu však evoluce brání zuby nehty, protože mladá matka se páří s několika samci – trubci. Dělnice jsou tedy z většiny nevlastní sestry, pro něž je tedy jednoduše výhodnější podporovat matku, něž kohokoli jiného.

Poté, co jsme si udělali menší evoluční skok, podívejme se, jak vývoj společenstva pokračuje v podletí*. To je doba, kdy včelařský rok právě začíná. Začíná se totiž líhnout nová generace včel, která, na rozdíl od té letní žijící šest týdnů, dokáže přežít i více než šest měsíců. Zde se skrývá další kouzlo faktu, že společenskost včel vydržela takto dlouho. Už jste se někdy zamýšleli nad tím, proč včela sbírá ten nektar? Ano, jsou to zásoby připravené na zimu v podobě medu. To je nektar, případně medovice (výměšky mšic), přetrávený včelami v medném váčku, obdařený o vhodné enzymy a vysušen na hodnotu okolo osmnácti procent vody.

Postupem času umírají poslední „letní“ včely, objevují se první přízemní mrazíky. V tu dobu, koncem září a začátkem října již často teploty nevzrostou nad deset stupňů. Dělnice se shlukují kolem matky a vytvářejí tzv. Zimní chumáč, v němž se včely neustále přeskupují a vytvářejí teplo pomocí kmitání svalů. Díky evoluci ve společenství již jednotlivá včela nemůže přežít přes zimu mimo úl. Zimou naše povídání končí, včely žijí ze zásob v zimním chomáči, matka v březnu pomalu začíná klást a cyklus se opakuje.

Autor: Vojta Koštíř

______

*Podletí je podivný název, který se ujal ve včelařství a znamená přechod mezi létem a podzimem, vnímán nejčastěji v měsíci srpnu. Mimo včelařství je poněkud častěji (logičtěji) chápáno jako přechod jara a léta A. V. Šmilovský píše 1886: „Bylo podletí. Obepjat průhledným blankytem, vydychoval červen ústy růží, šeříků a jasmínu“; a J. E. Kosina 1899: „Jaro se ponaklonilo k podletí“.

-- Created with help of Lightbox2 --