> Hlavní strana  > Aktuální konání

 > O nás

 > Praktické informace

 > Proběhlé akce

 > Fotografie

 > Odborný program

 > Fluonoční kultura

 > Expedice

 > Odkazy

Expedice Maroko 2019

Cesta z Prahy do Tangeru

Naše odyssea začala 18. října v Praze. Náš zářivě žlutý autobus po vyčerpávající nakládce konečně vyrazil směrem na Barcelonu, kde jsme se měli nalodit na trajekt do marockého Tangeru. Cesta probíhala zpočátku hladce a po úvodním slově hlavního organizátora expedice, velebného Alberta Františka Damašky, se účastnictvo dalo do živého hovoru.

Na německých hranicích si náš autobus převzali řidiči, kteří nás měli provázet po zbytek výpravy, legendární veteráni fluonočních expedic Roman a Padre. Expedici tak už nemohlo nic stát v cestě – alespoň to jsme se domnívali až do následujícího odpoledne, kdy nás na francouzské dálnici zaskočila zdánlivě nekončící kolona. Demonstranti za nezávislost Katalánska totiž zablokovali hraniční přechod.

Čekání bylo natolik úmorné, že jsme se rozhodli se z rozpáleného autobusu podívat na čerstvý vzduch a neplánovaně jsme zahájili první exkurzi do macchie okolo dálničního náspu. Překvapila nás poměrně bohatá biodiverzita této lokality, z rostlin jsme zde potkali například zmarliku Jidášovu (Cercis siliquastrum) (právě na tomto stromě se podle jedné z verzí pověsti oběsil Jidáš) či velmi estetickou mavuň červenou (Centranthus ruber), chřest ostrolistý (Asparagus acutifolius) pak byl prvním poslem zhusta otrněných porostů, které nás měly čekat po zbytek expedice. Malakofauna zahrnovala jižanku středomořskou (Eobania vermiculata), hlemýždíka kropenatého (Cornu aspersum) a rumínu uťatou (Rumina decolata), která se brzy stala jedním z emblematických druhů celé expedice.

Když se kolona konečně pohla a autobus se rozjel, zezadu se ozvalo "Nemáme Vojtu!", načež zazněla odpověď "Košťa je tady." "Ale Vojtu Brože nemáme." Autobus se však sunul popojíždějící kolonou dál. Účastníci v zadní části traktu mohli vidět vynikající sprinterský výkon Vojty kličkujícího mezi rozjíždějícími se vozidly. Vojta nás po chvíli zběsilého úprku dostihnul, to samé se bohužel, jak se zdálo, nedalo říct o nás a plánovaném vyplutí trajektu. Naštěstí jsme měli eso v rukávu – našeho kamaráda Kubu Hradečného, který byl tou dobou v Barceloně na Erasmu. Zatímco Kuba se jal zdržovat trajekt, my jsme započali stíhací jízdu po francouzských okreskách. Po zběsilé cestě do přístavu, kdy v autobuse vzrůstalo napětí, jsme konečně dorazili před obří vjezdová vrata trajektu. Náš plán fungoval! Všem se konečně ulevilo a po poděkování našemu zachránci jsme se úspěšně nalodili.

Během následujícího dne na trajektu jsme relaxovali a teoreticky se připravovali na objevování marocké přírody. Věnovali jsme se také exploraci biodiverzity, a to spouštěním planktonky ze zádi trajektu, s čímž nám ochotně asistovala posádka lodi. Jako večerní film byl místo Diktátora zvolen raději Titanic, s ohledem na etnicitu spolucestujících. Den jsme zakončili pozorováním západu slunce nad středozemním mořem.

Nad ránem jsme dorazili do tangerského přístavu. V očekávání rychlé hraniční kontroly jsme autobus opustili velmi nalehko. Nepříjemně nás pak překvapilo tříhodinové čekání na celnici, během kterého jsme alespoň mohli pozorovat pochybná individua (možná migranty), pokoušející se přelézt plot oddělující vnitrozemí od přístavu a laškovně dovádějící s marockými celníky a jejich pejsky.

M’Nasra a El Jadida

Po vyčerpávajícím celním odbavení jsme se vydali na naši první marockou lokalitu, do slaných mokřadů u města El Jadida. Cestou jsme se ale ještě zastavili směnit eura za marocké dirhamy ve městě M’Nasra. Zde jsme také našli první exemplář toho nejlepšího plže na světě – otaly (Otala lactea), která nás společně s rumínou uťatou provázela celou expedicí.

Do mokřadů jsme dorazili až odpoledne, nicméně i tak jsme zde stihli velmi poučnou a zajímavou exkurzi. Mokřady u El Jadidy jsou tvořeny rozsáhlou soustavou kanálů a nádrží, které dříve sloužily k získávání soli z mořské vody. Nyní jsou opuštěné a pokryté hustým kobercem slanorožce a sítiny. Ve slaných lagunách se ladně prohánějí hejna žábronožek Artemia salina, které cedí plameňáci svými specializovanými zobáky. Mezi nimi opatrně našlapují gracilní pisily čáponohé (Himantopus himantopus), asi nejpočetnější zdejší ptáci. Krom toho se v mokřadu nachází řada koster domácích zvířat, na kterých nám zdravotnice výpravy Kiky demonstrovala anatomii.

Mokřady jsou od oceánu odděleny pásem písečných dun, ve kterých se skrývají smrtníci rodu Blaps a na stéblech sítiny se co nejdál od rozžhaveného písku tisknou k sobě dunovky proměnlivé (Theba pisana arietina). Jednou ze zdejších rostlinných dominant je kosmatcovník jedlý (Carpobrotus edulis), původem z jižní Afriky, jehož dužnaté listy se dají použít do salátu.

Samotné oceánské pobřeží je bičováno prudkým příbojem, a tomu odpovídá i zdejší biota. Na skaliskách se drží slávky, přílipky a plži rodu Monodonta. Nejzajímavější tvorové se zde však objevují až se západem slunce, v přílivových jezírcích zde hledají potravu krabi Eriphia verrucosa i stínky rodu Ligia, a podařilo se nám chytit dokonce okouzlujícího zeje tečkovaného (Aplysia punctata).

Po dovádění na dunách a večerní exploraci litorálu nás čekalo velmi nepříjemné setkání s marockými bengy. Marocké úřady v zájmu bezpečnosti turistů nedoporučují přespávat „na divoko“. Z toho důvodu po nás muži zákona chtěli, abychom sbalili tábor a přesunuli se do kempu. S pomocí hlavní tlumočnice výpravy Aničky se však Albertovi podařilo naše samozvané ochránce přesvědčit, aby nás na lokalitě nechali do rána. Později se však benga vrátila s tím, že se původní podmínky ruší a stanovila brutální ultimátum: odjezd v šest hodin ráno.

Tábor se probudil okolo páté za bubnování deště do střech stanů a blikání policejních aut. Během hektického balení mokrých stanů jsme všichni promokli až na kost. Kordon policejních aut doprovodil náš autobus na dálnici. Ač jsme byli unavení a obalení mokrým pískem, optimistický proslov vedoucího výpravy odlehčil situaci. Další zastávka: jedno z největších historických center Maroka, Marrákeš.

Marrákeš

Krátce před polednem jsme dorazili před Kutubíju, největší mešitu v Marrákeši. Se slovy „Užijte si to a nenechte se okrást!“ nás vedení poslalo na prohlídku města. Po hodině strávené v obchodě se SIM kartami došel prodejce k závěru „it dasnt work wit juor foun“. Další cesta nás zavedla do zapadlého obchůdku se smaženými bramborovými plackami, kde nás velmi milá majitelka nechala posedět a pohostila nás čajem přímo ve své kuchyni. Po vydatném obědě, se zejména některým podařilo utratit značné sumy v pouličních stáncích.

Ačkoliv jsme Marrákeš navštívili hlavně z kulturních důvodů, na místním tržišti jsme potkali mnohé kuriozní organismy včetně chameleonů, želv, šírohlavců, rejnočích vajíček, vařených otal a nejroztomilejších koťátek. V místním parku se datlemi cpali bulbulové zahradní (Pycnonotus barbatus), kteří nás nenechávali na pochybách, že navzdory tomu, že vegetace stále ještě poněkud připomínala evropský mediterán, jsme se už opravdu nacházeli v Africe.

Po návratu k autobusu jsme se vzrušeně bavili o našich zážitcích z města a chlubili se suvenýry a sladkostmi, které jsme během prohlídky nakoupili. Zaručeně nejoriginálnějším památečním předmětem se však mohl chlubit Vojta, který si přinesl asi metr a půl vysokou jabloň (Kde a jak ji získal? … neptali jsme se). Naše cesta pokračovala směrem k malému horskému městečku Asni, které se nachází ve dvanácti stech metrech na úpatí vysokého Atlasu.

Asni a Oukaimeden

Do Asni jsme dorazili téhož dne v podvečer, v ubytovně Youth hostel Asni nás přivítali přátelští, leč vypočítaví berbeři Mohamed a Abdul. Berbeři jsou národ, který Maroko obýval již dlouho před kolonizací Araby, kteří dnes tvoří většinu obyvatelstva zejména u pobřeží. Berbeři naopak obývají spíše horské a pouštní oblasti, a byť se už do značné míry smísili s arabským obyvatelstvem, zachovali si vlastní kulturu, jazyk i písmo.

Ubytování bylo jednoduché, ale pohodlné. Rozhodně jsme za něj byli vděční s ohledem na to, že naše stany byly stále ještě plné mokrého písku po překotném odjezdu z El Jadidy, ubytování v hostelu nám dalo kýženou příležitost je rozložit a vysušit.

Dalšího dne ráno jsme se odpočatí a vzpružení vydali explorovat vyprahlé svahy nad Asni. Dominanty zdejší macchie jsou zejména řečík lentišek (Pistacia lentiscus) a sandarakovník článkovaný (Tetraclinis articulata), jehož pryskyřice zvaná sandarak má široké použití od medicíny po výrobu laků. Potkali jsme zde nahosemennou rostlinu chvojník (Ephedra), který je pro Fluonoc zcela zásadní a (doslova) emblematický, neboť logem Fluorescenční noci je právě příčný řez větvičkou chvojníku. Podél cest zde hojně roste opuncie, která, ač působí ve zdejší krajině na první pohled nepatřičně, pochází z Ameriky, v současnosti je rozšířená ve většině mediteránu. Na opunciích parazituje červec nopálový, který se mezi dívčí částí expedice stal velmi populární coby make-up. Mezi odolnými keři se z obratlovců pohybují zejména plazi, spatřili jsme želvu žlutohnědou (Testudo graeca) či gekona Saurodactylus brosseti s nápadným oranžovým ocáskem. Z bezobratlých jsme viděli obrovského dravého roupce Asilus barbarus a štíry rodů Butus a Scorpio. Se sběrem nám pomáhala skupina místních dětí, které ochotně směnily nalezeného štíra za kousek čokolády. V rámci kulturní výměny si společně s námi zazpívaly lidovou píseň Guláš z krtka.

Zlatým hřebem exkurze byl chameleon obecný (Chameleo chameleon), kterého jsme nalezli cestou zpět. Příjemný den jsme zakončili výbornou večeří v místní restauraci. Podával se tažín, což je tradiční marocký pokrm připravovaný v hliněné nádobě. Jeho složení je velmi variabilní, mezi časté ingredience patří kefta (mleté skopové maso), cibule, vejce a paprika

Následujícího rána chytili ornitologové Ondra a Terka několik druhů ptáků, nejemblematičtějším z nich byl nepochybně rehek severoafrický (Phoenicurus moussieri). Po kontemplaci organismů jsme se vydali na dobrodružnou cestu do lyžařského střediska Oukaimeden, nejvyššího bodu naší výpravy ležícího více než 2600 metrů nad mořem.

Vzhledem k povinné přestávce autobusu (a dost možná taky terénu cesty) jsme byli nuceni hledat alternativní dopravní prostředek. Tím se staly dvě prastaré dodávky, instalací dřevěných lavic do nákladového prostoru předělané místními na minibusy. Namačkaní jako sardinky jsme se za kvílení marockého rádia a hlasitých protestů minibusu, který nás s plynem u podlahy táhl na dvojku do prudkého kopce. Po dvou hodinách a padesáti kilometrech, během kterých jsme dvakrát zastavovali kvůli přehřátí motoru, jsme konečně dorazili na místo.

Oukaimeden se nachází nad horní hranicí lesa, zdejší krajinu tvoří intenzivně spásané pastviny, z nichž místy ční skalnaté výchozy. Kromě všudypřítomné trávy zde rostl například kozinec Astragalus tragacantha, připomínající ostnitou kouli. Tato rostlina je zajímavá svým disjunktním areálem ve střední Asii, na Balkáně a v západním mediteránu, jeho západnější populace jsou pravděpodobně reliktem z doby, kdy byl Gibraltar uzavřený a Středozemní moře vyschlo. Navzdory tomu, že touto roční dobou už tu místy ležely hromádky sněhu, potkali jsme zde velké množství zvířat. Pod kameny se tu skrýval nespočet štírů rodu Butus a na skalách se vyhřívali gekoni Quedenfeldtia trachyblepharus, endemiti Vysokého Atlasu. Nejmajestátnějším organismem byla ještěrka tangerská (Timon tangitanus) – ač nedospělá, se svým téměř půl metrem délky budila respekt. Exkurze nabídla i kulturní zážitek, na skalách nad zdejší přehradou jsme si mohli prohlédnout malebnou pasteveckou osadu vyskládanou z kamenů. Zapadá do okolní krajiny tak dokonale, že při pohledu z dálky téměř nejde odlišit, co je přírodní skála a co kamenný domek. Srdce některých účastníků si získala malá kůzlátka, která zde byla ustájena.

Na závěr exkurze jsme si odpočinuli u sklenky tradičního mátového čajíčku. Na cestě zpátky se nám poněkud nepovedlo rovnoměrně rozdělit do minibusů, v jednom z nich jsme proto byli ve třech vrstvách nad sebou. Ač pomačkaní, zdárně jsme se vrátili zpět do ubytovny.

Tizi´n´Test

Další den ráno jsme se rozloučili s Asni a vydali se do horského sedla Tizi´n´Test. Ve výšce přes 2000 metrů nad mořem se zde nacházejí rozsáhlé porosty keřovitého dubu kermesového (Quercus coccifera). V suti mezi duby bylo živočichů spíše pomálu, podařilo se nám zde najít alespoň roháče Pseudolucanus barbarossa, bohužel již ve značně mrtvém stavu. Relativně nízkou druhovou pestrost nám však bohatě vynahradily velkolepé výhledy na oparem zahalené vrcholky Antiatlasu a rovinatou pláň s porosty argánií, která se rozkládala více než 1500 výškových metrů pod námi. Ačkoliv byla zdejší vegetace tuhá a trnitá, kozám, které se tu pásly na stromech, to zjevně nevadilo. Po obligátním čajíčku jsme započali adrenalinovou jízdu dolů z hor.

Arganový les

Z Vysokého Atlasu jsme sjeli do unikátního marockého biotopu, arganového lesa. Navzdory svému názvu má málo společného s naší tradiční představou lesa. Stromy jsou zde od sebe tak vzdálené, že připomíná spíše rozvolněný park. Dominantou těchto porostů je argánie trnitá (Argania spinosa), tento třetihorní relikt slouží místním jako palivo, krmivo pro dobytek i zdroj cenného arganového oleje, který se lisuje z jeho semen a používá se zejména v kosmetických přípravcích. Intenzivní využívání tohoto biotopu, především pastva, však vede k jeho destrukci – kozy totiž umí velmi dobře šplhat a jsou schopné ožrat argánie úplně do hola.

Nocleh jsme v této nehostinné krajině nalezli ve vesnici Douar Tidnass, kde nás přivítali místní Berbeři a nabídli nám místo k přespání. Na večerní exkurzi v okolí vesnice jsme na vyprahlých skalách mezi argániemi potkali půvabnou květinku Hannonia hesperidum. Zdejší fauna byla velmi zajímavá, podařilo se nám chytit velkou solifugu nebo několik exemplářů želvy žlutohnědé, včetně nejroztomilejšího malinkatého želvátka. Večer přiletěl na světlo samec kočovného mravence rodu Dorylus, největší mravenec na světě.

Příjemný večer nám zkazilo další setkání s bengy, naštěstí se nás zastali domorodci, noc jsme nicméně strávili pod policejním dohledem.

Ráno jsme se pokochali chycenými opeřenci včetně pěnice bělohrdlé (Sylvia melanocephala) a vyjeli jsme směrem k městu Zagora.

Zagora

Cestou na jih se krajina stávala stále vyprahlejší a stromy téměř úplně zmizely. Arganový les nahradila kamenitá poušť hamada, ve které jsme udělali krátkou zastávku. Ačkoliv se toto místo na první pohled jevilo úplně pusté, našli jsme zde bohatou flóru včetně rostliny Haloxylon scoparium, která klame tělem – jemné bílé struktury, které připomínají květ, jsou ve skutečnosti plody. Krom toho tu rostly trnité pouštní svlačce a poletovalo tu velké množství baboček bodlákových migrujících na jih.

Odpoledne jsme dorazili do samotné Zagory, která nás přivítala dobrým jídlem a nápisem „Hollywood“ v arabštině. Ubytovali jsme se v kempu uprostřed palmerií u řeky Draa. Palmérie tvořila palma datlová (Phoenix dactylifera), o které se kvůli jejímu intenzivnímu pěstování již od starověku neví, kde je původní. Samotné údolí řeky je značně vlhké a vegetaci zde tvoří husté porosty tamaryšku, přerušované sady datlových palem. Draa je v tomto ročním období téměř vyschlá a ztrácí se pouhých pár kilometrů za městem. V jejích náplavech bují plchoplody Calotropis procera i nevinně vypadající kolokvinta (Citrullus colocynthis; pro svou odporně hořkou chuť a projímavý účinek si mezi účastníky expedice získala přiléhavou přezdívku „zlomeloun“). Na skalách nad údolím jsme narazili na slepana Myriopholis algeriensis, drobného hada živícího se termity. Dole v palmérii bylo života skutečně požehnaně, potkali jsme tu kromě štírů a ropuch i drobného ptáčka cetii jižní (Cettia cetti). Do řeky samotné jsme se však neodvažovali, neboť nás zdravotnice Kiky varovala před parazitickými cerkáriemi krevniček (Schistosoma), které se mohou do člověka provrtat skrz kůži. Dospělé motolice pak žijí ve stěně močového měchýře a jejich ostnitá vajíčka způsobují mimo jiné krajně nepříjemná poranění močové trubice. Později jsme k naší úlevě zjistili, že zde byli již před časem eradikovány.

Kromě hrstky statečných jsme však kvůli úmornému vedru nevydrželi okolí explorovat příliš dlouho a pálící slunce nás zahnalo do chladivého stínu tábora. Ležérní odpoledne plné deskových her nám dále zpříjemnili místní domorodci výtečnými bramborovými plackami. Když se slunce sklonilo nízko nad obzor a jeho nemilosrdné paprsky zeslábly, vydali jsme se s autobusem k mostu přes vyschlou Draa. Toto místo se minulým výpravám velmi osvědčilo jako skvělá lokalita k odchytu různého nočního hmyzu. Cestou jsme se zastavili u bývalé palmerie. Lidskou činnost zde připomínalo již jen rozpadlé hliněné zídky a několik studní, kde po vodě nebylo ani památky, zato se tu před sluncem ukrývalo malé hejno hrdliček.

K mostu jsme dorazili těsně před soumrakem. Albert natáhl nad řekou sítě na netopýry a s velkou slávou do nich chytil parmu rodu Luciobarbus. Na písečných náplavech se to v noci hemžilo množstvím zajímavého hmyzu včetně černobíle skvrnitých střevlíků rodu Anthia. Při jejich chytání jsme ovšem museli dávat pozor, neboť dovedou v obraně vystříknout páchnoucí látku, která je při kontaktu s očima značně dráždivá. Poněkud vzácnější byli majestátní otrnění potemníci rodu Prionotheca. Pod rouškou noci se odvážili vylézt i mnozí obratlovci. Mezi tamaryšky se nám podařilo lapit pískomila a chytili jsme dokonce i sýčka obecného (Athene noctua) – druh u nás sice notoricky známý, ale kvůli proměně krajiny a ztrátě hnízdních příležitostí téměř vymizelý. V Maroku se mu však, alespoň zatím, daří poměrně dobře. Unavení, avšak obohacení jsme se v brzkých ranních hodinách vrátili zpátky do tábora.

Většina expedice dopoledne dospávala, kontingent dobrodruhů se však vydal do Zagory na trh, jenom aby zjistil, že tržnice má dnes zavřeno. Odpoledne jsme opustili Zagoru a její svěže zelené palmérie a vydali jsme se hlouběji do vnitrozemí.

Serdar Camp

Na východ od Zagory nás přivítala krajina, o které Albert památně prohlásil, že je “afričtější než Afrika”. Jeho výrok měl vskutku něco do sebe – vegetační dominantu zde tvořily akácie, typické stromy africké savany. Většina typické savanové fauny však v této oblasti už vyhynula, a její poslední zbytky, například antilopy, jsou vzácné a plaché. Listy z trnitých větviček těchto bobovitých, a tedy proteinově bohatých stromků tu tak okusovali jenom domestikovaní velbloudi. Ve vyprahlé savaně jsme čirou náhodou narazili na směrovku ke kempu ve kterém jsme se rozhodli utábořit, protože nás zdejší krajina opravdu uchvátila, a protože jsme nechtěli spát venku, aby na nás nepřijela benga. Po ubytování nám domorodci z kempu nabídli večeři o dvou chodech za velmi štědrou cenu, ke které se téměř všichni připojili. Podávala se polévka a tažín s vajíčkem a keftou.

Již během večeře jsme na stropě spatřili a následně polapili do síťky obrovitou saranči, to byl však jen první náznak toho, jaké úžasné tvory jsme měli v tomto zapadlém kempu uprostřed savany potkat. Během večera jsme chytili mimojiné malinkaté zaječátko africké (Lepus capensis) a bělořita saharského (Oenanthe leucopyga). Ovšem asi nejvelkolepějším úlovkem večera byl pavrápenec Asellia tridens, který, jak jeho název napovídá, má na nose trojici špičatých výrůstků.

Následujícího dne brzy ráno vyrazila skupina podivínů k nedaleké hoře hledat fosílie. Kopce ležící asi 3 kilometry severně od kempu jsou totiž vyhlášeným nalezištěm zkaměnělých orthocerů, drobných schránkatých hlavonožců prvohorních moří. Orthocerové se tu místy nacházejí v takových množstvích, že zde byly dokonce otevřeny kamenolomy, v nichž se břidlice s fosiliemi těží jako ozdobný obkladový materiál. Když se naše skupinka podivínů nabažila zkamenělin, výhledů na savanu ze skalnatých vršků i písečné duny naváté při okraji kopců, vydala se zpět ke kempu. V rovných rozlehlých pláních jsme mohli názorně pozorovat, jak se lidé při snaze o pochod rovným směrem neustále spontánně stáčejí.

Ti, kteří si nechtěli hrát s kamením, explorovali okolí kempu a nedaleké vysychající jezírko. V jezírku žili mnozí drobní korýši včetně bizarních trnitých perlooček Daphnia cf. deserti. V rozpraskaném bahně se ukrývali prskavci a střevlíčcii rodu Chlenius. Dále v savaně přebíhaly ze stínu do stínu drobné solifugy a opět jsme se tu setkali se starou známou rumínou uťatou. Ač o živočichy zde nebyla nouze, z rostlin jsme s výjimkou jednoho seschlého zlomelounu, jehož plody nám posloužily jako žongolovací míčky a všudypřítomných akácii nepotkali téměř nic – zdejší krajina se nejspíš zazelená až s jarními dešti.

Kemp jsme opustili po exkurzi brzy odpoledne. Cestou z kempu jsme narazili na obchod s fosíliemi, kde prodával milý, hodný, skvělý a úžasný obchodník, který byl na rozdíl od většiny prodavačů fosílií v Maroku upřímný a varoval nás, pokud jsme si vybrali padělek. Krom nakupování fosílií proběhla v okolí obchodu i explorace organismů, při které jsme objevili bavlník. Po nákupu fosílií jsme vyrazili na místo, které mělo být zlatým hřebem a vyvrcholením celé expedice, do města Merzouga na okraji písečné pouště Erg Chebbi.

Merzouga

Do asi 200 kilometrů vzdálené Merzougy jsme dorazili až za soumraku. Část z nás zůstávala v kempu, avšak část se musela rychle sbalit a vyrazit na vrcholovou výpravu na blízkou písečnou dunu. Vrcholovka musela spěchat, neboť potřebovali ujít co možná největší část cesty pod rouškou noci, aby se pod marockým sluncem neupekli.

Zbytek výpravy nechtěl být ochuzen o atmosféru noční pouště pod jasnou hvězdnou oblohou, a tak jsme se vypravili na písečné duny, které začínaly hned za zídkou ohraničující kemp. Dívali jsme se na hvězdnou oblohu a Albert nám k tomu hrál na kytaru. Zavládla atmosféra klidné spokojenosti – ještě relativně nedávno se myšlenka výpravy tohoto kalibru zdála být science fiction, avšak nyní jsme po všech radostech i strastech byli zde, na Sahaře, v ekosystému nefalšovaně exotickém a pozbývajícím takřka všechny vzpomínky na vzdálenou Evropu. Zde naše cesta kulminovala, neb jsme se vypravili do Afriky a do skutečné Afriky jsme nyní také dojeli. Dobrou náladu podtrhoval jemný vyhřátý písek, který na dotek působil téměř jako teplý sníh. Bylo nám tu tak dobře, že jsme na vrcholku duny rozhodli dokonce přespat.

Ráno nás probudil přenádherný východ slunce nad překvapivě studenou pouští. Brzy se ale teplota velmi prudce zvedla, tudíž jsme se museli vysoukat ze spacáků. Rozhodli jsme se vyrazit na výlet k jezeru, které jsme objevili na mapě asi 5 km od našeho kempu. Ačkoliv Merzouga je známá zejména kvůli okolní písečné poušti, jsou tu i oblasti poušti kamenité, a právě přes jednu takovou vedla cesta k jezeru. Kameny pokrývající zem tu měli velmi zvláštní strukturu a byly téměř úplně černé, nejspíš se jednalo o zkamenělé dřevo.

Jak jsme se mohli přesvědčit, v této oblasti je rozšířený chov velbloudů. Vzhledem k tomu, že jsou chováni na volno, využívají pastevci kola k jejich efektivnímu nahánění. Po několika kilometrech pouští se nám konečně naskytl výhled na jezero, a byl to výhled vskutku velkolepý. Kolem jezera se na jediném pásu zeleně v dohledu páslo velké stádo velbloudů a na jezeře samotném švitořila hejna plameňáků růžových (Phoenicopterus roseus) a dalšího vodního ptactva. Dle rozpraskaného bahna všude kolem bylo jasné, že jezero bylo hodně pod svým maximálním vodním stavem, ale zbytková vláha v půdě umožňovala růst řadě bylin včetně blínu či mohutného plchoplodu, na vzdáleném břehu jezera rostl dokonce porost tamaryšků a pod nimi úkaz v Maroku téměř nevídaný, totiž koberec svěží trávy. Velbloudi byli velmi přátelští a někteří se nechali dokonce pohladit. Ovšem plameňáci před námi uletěli na druhou stranu jezera, kdykoliv jsme se přiblížili, a tak jsme se museli spokojit s jejich obdivováním z dálky.

A teď pohádka:

K večeru se konečně vrátila do tábora vrcholová skupina. Teplota byla po západu slunce o poznání snesitelnější, a tak jsme se vydali na písečné duny za kempem. Díky tomu, že kromě Merzougy je okolní osídlení velmi řídké, hvězdná obloha je tu mnohem méně znečištěná světelným smogem než v Česku. Díky suchému podnebí tu navíc noční obloha bývá jasná, a tentokrát byly podmínky pro pozorování hvězd přímo ideální. Uprostřed noci se k nám připojila skupinka tří Berberů, kteří se s námi dali do řeči a osvětlili nám detaily života v poušti. Zjistili jsme, že velké staré tamaryšky rostoucí občas ve zdejší krajině tu nejsou samy od sebe, nýbrž je zde zasadili právě Berbeři jako zdroj stínu a zároveň majáky označující místa se zdroji podzemní vody.

Brzy ráno jsme se rozhodli podrobněji prozkoumat písečné duny, neboť většina zdejších zvířat je aktivní v noci, a právě ráno je možné je ještě zastihnout již za světla. Povrch dun byl pokrytý spletí řad drobounkých stop spousty organismů. Bohužel jsme však zastihli pouze housenky lišaje pryšcového, které se zde živili na pryšcích krčících se na úpatí písečných dun. V jemném písku bylo jasně vidět, kde housenky v noci přelézaly z jedné rostliny na druhou. Kromě housenek jsme v dunách objevili obrovitý tamaryšek, který z dálky připomínal spíš tamaryškový háj, ale ve skutečnosti se jednalo o jeden jediný strom s rozvětveným kmenem.

Zatímco jsme se kochali obřím tamaryškem, vrcholová skupina se vydala směrem k jezeru pozorovat místní plameňáky a velbloudy. Pro několik účastníků se ale tou nejzábavnější atrakcí stalo bláto na okraji jezera, ve kterém se po vzoru divokých prasat důkladně vyváleli. Snad ani netřeba dodávat, že jejich následné pokusy stopnout si odvoz zpátky do kempu se nesetkali s úspěchem.

Zbytek dne jsme strávili procházkou po městě. Dali jsme si oběd v místní hospodě, ke kterému jsme měli výborný čerstvý domácí pomerančový džus, což po včerejším debaklu působilo jako špatný vtip. Odpoledne jsme převážně relaxovali, část vrcholovky se ještě vydala k jezeru. Po společné fotce na duně při západu slunce jsme pomalu sbalili stany a před půlnocí jsme vyrazili na sever do národního parku Ifrane na Nízkém Atlasu.

Ifrane

Kolem osmé ráno nás přivítal Nízký Atlas. Po výstupu z autobusu jsme zažili šok – ještě před pár hodinami jsme relaxovali pod olivovníky na saharské poušti, nyní jsme byli vysoko v horách, mrholilo a všude kolem byla hustá mlha. V zimních bundách jsme se pomalu vydali napříč pastvinami k cedrovému lesu, který pokrýval nedaleké vrcholky.

Na zdejších pastvinách rašil mezi trávou šafrán a hvozdík, pod kameny se skrývala řada bezobratlých včetně štírů a potemníků rodu Morica. Bezlesí zde udržovaly mimo jiné muly, některé ochočené, jiné evidentně zdivočelé. Během explorace pastviny se rozplynula mlha a vysvitlo slunce, mohli jsme tak obdivovat horské panorama v celé jeho kráse. V lese nad pastvinou dominoval zejména cedr atlantský (Cedrus atlantica), některé exempláře byly vskutku majestátní. Pod obrovitými cedry hustě rostl dub cesmínovitý (Quercus ilex), ale překvapivě i nám z domova známý javor babyka a mnoho dalších středoevropských dřevin. V hrabance jsme tu našli mimo jiné bizarní otrněnou ploštici Phyllomorpha laciniata. Na vrcholu kopce jsme narazili dokonce na malou rozhlednu, nevypadala ovšem příliš bytelně, a proto jsme se na jejím vrcholu příliš nezdržovali.

Po exkurzi do cedrového lesa jsme se přesunuli autobusem o kus dál za největší zdejší atrakcí, totiž za makaky. Zdejší populace je na lidi zvyklá do té míry, že není vůbec plachá, a dokonce se nechá od turistů krmit jablky, rajčaty a dalšími pamlsky. Někteří byli dokonce tak drzí, že se nám pokoušeli ukrást cokoliv, z čeho jsme zrovna spustili oči, jídlem počínaje a foťáky konče. Navzdory tomu, že setkání s nimi připomínalo spíš návštěvu cirkusu než pozorování divokých zvířat, vidět divoce žijící opice na dubu byl značně zajímavý a takřka surreálný zážitek. Kromě makaků jsme na této lokalitě viděli ještěrku, která nám uprchla s využitím autotomie. Odvržený ocas byl následně nejmenovaným účastníkem výpravy využit k účelům raději blíže nepopsaným. Nedaleko teritoria makačí tlupy se nacházelo naučné centrum národního parku, disponující kromě poněkud nepovedených vycpanin překvapivě moderní a kvalitně vyhlížející expozicí. Její naprostá většina však byla pouze arabsky a francouzsky, tudíž jsme se toho moc nedozvěděli. K večeru jsme zamířili do malebného horského města Azrou.

Azrou

V Azrou jsme se ubytovali nejluxusněji za celou expedici, a to v hotelu v samém centru města. Slunce už téměř zapadalo, a tak se většina výpravy jala buď vařit večeři, nebo si ji obstarat v jedné z mnoha restaurací, hospod a street foodů lemujících ulice Azrou. My jsme se pod vedením Míši vydali s hrstkou dalších na exkurzi za město. Prošli jsme místním hřbitovem, nad kterým čněly několikametrové květní stvoly agáve a mezi náhrobními kameny rostly trsy zaječího ocásku.

Skalnatý kopec nad hřbitovem pokrývaly řečíky lentišky a další keře. Byl odsud velmi fotogenický výhled na město, který jsme si po zběsilém závodě se zapadajícím sluncem užili v celé jeho kráse. Ze své vyvýšené pozice jsme slyšeli večerní volání muezínů svolávajících k modlitbě. Po exploraci kopců za městem jsme se vydali obstarat si něco k snědku. Usadili jsme se v zahrádce malé hospody, kde kuchař právě rožnil poslední várku jehněčího. Velmi jsme si pochutnali a po večeři jsme se vydali zpátky na hotel. K našemu překvapení za námi na ulici vyběhl majitel hospody a vrátil nám peněženku, kterou jsme tam zapomněli.

Večer jsme hráli na kytaru, zpívali na střeše hotelu a užívali si výhled na noční město.

Ráno jsme se chystali opustit Azrou, poněkud nás však zdržela skutečnost, že jsme museli nakládat autobus na frekventované silnici. Po hodině uhýbání jedoucím autům jsme konečně vyrazili do proslulého modrého města Chefchaouenu.

Chefchaouen

Cesta do Chefchaouenu měla před dvě stě kilometrů, neboť leží až v pohoří Ríf na samém severu Maroka. Po cestě jsme museli přejet několik řek včetně malé říčky Sebou. Most vypadal poněkud zvětrale, rozhodli jsme se proto, že autobus raději před jeho přejezdem maximálně odlehčíme a vystoupili jsme ven. V příjemně parném počasí vypadala zurčící řeka nanejvýš lákavě, proto několik z nás hbitě zahodilo trička a vrhli jsme se po hlavě do vody. V řece žila řada bezobratlých včetně korbikuly asijské (Corbicula fluminea), sladkovodního mlže, který se ze své domoviny ve východní Asii rozšířil do většiny světa, dokonce včetně ČR. Z velké části jí k tomu pomohl člověk, který ji na mnoho lokalit zavlekl s balastní vodou či jako hospodářské zvíře.

Odpoledne se začalo počasí zhoršovat a když jsme konečně dojeli do Chefchaouenu, bylo zataženo a mrholilo. Navzdory tomu jsme obdivovali jedinečnou atmosféru města, které je tvořeno změtí křivolakých uliček lemovaných téměř jenom modrými fasádami. Kromě svých malebných zákoutí se Chefchaouen proslavil také snadnou dostupností hašiše. My jsme sice tento artikl nevyhledávali, i tak jsme ale na zdejším tržišti sehnali spoustu věcí od koření po datle a olivy. Místní delikatesy i suvenýry jsme nakupovali ve velkém, neboť se jednalo o poslední městskou zastávku a chtěli jsme si kousek Maroka přivézt domů. K večeru jsme ještě poseděli v místní čajovně a vychutnali si skleničku mátového čajíčku. Po návratu na místo srazu jsme si opět porovnávali své úlovky – s největší kuriozitou nepřišel nikdo jiný než Vojta, který na trhu nakoupil asi padesát oplozených slepičích vajec s tím, že si je doveze domů a bude chovat marocké slepice.

Zarazilo nás však, že po autobuse nebylo nikde vidu ani slechu. Když konečně dorazil, zjistili jsme, že řidiči si užili o poznání napínavější dobrodružství, než jakým byla naše poklidná procházka po městě. Několik mladých domorodců se totiž rozhodlo vloupat do našeho autobusu – není jasné, jestli za účelem pašování hašiše, migrace do Evropy, či kvůli něčemu jinému. Každopádně byli natolik neodbytní, že řidiči museli na pomoc přivolat místní policii. Jakmile se vetřelců zbavili, místo stání na jednom místě raději jezdili až do srazu po okolí, aby zabránili komukoliv dalšímu proniknout do autobusu. Kvůli riziku černých pasažérů byla ustanovena domobrana, jejímž úkolem bylo kontrolovat, že se nikdo nepokouší za jízdy přichytit na zadní stranu autobusu.

Chefchaouen jsme opustili až za tmy a vydali jsme se na poslední lokalitu výpravy směrem ke Středozemnímu moři.

Martil

Ke Středozemnímu moři jsme přijeli pozdě večer, útočiště jsme nakonec našli uprostřed v autokempu ve městě Martil. Nebyl to sice žádný luxus a byli jsme obklopeni zástavbou, ale i tak jsme za toto ubytování byli vděční. Část z nás se rozhodla, že se nám ještě nechce spát a vyrazili jsme skrz hotelovou čtvrť k pláži. Těm z nás, kteří našli odvahu vlézt do studené vody, byly odměnou světélkující obrněnky, které při každém našem pohybu prosvěcovaly hladinu modravými záblesky.

Ráno bylo netradičně poněkud rozvláčné a měli jsme volno až do odpoledne. Každý využil chvilky oddychu po svém – někdo vyrazil na trh koupit si čerstvě ulovené ryby, my jsme si dali kávičku a croissanty k snídani v kavárně vedle kempu a potom jsme se byli vykoupat v moři. Zdejší písčité pobřeží však bohužel mnoho života nehostilo, snad až na mnohoštětinaté červy nereidky zahrabané v písku v příbojové zóně, jednalo se tedy o spíše turistický než biologický zážitek.

Odpoledne jsme se přesunuli autobusem o několik kilometrů dál, kde bylo pobřeží skalnaté a přírodně o poznání bohatší. Jedním z nejemblematičtějších úlovků byl plž šišánek středomořský (Semicassis granulata), specializovaný krvelačný predátor ježovek. Svým hustým slizem zalepí ježovce její ostny a následně pronikne vápenatou schránkou pomocí kyseliny. Podobně jsou schopny schránky své kořisti překonat i surmovky (čeleď Buccinidae), ty se však zaměřují spíše na jiné měkkýše a mohou způsobit značné potíže při komerčním chovu slávek. Dalším krásným nálezem byly chroustnatky, které se tu hojně vyskytovaly na příbojem bičovaných skalách. Tito ochroustáváči mořských řas mají své raduly vyztužené magnetitem, což je nejtvrdší známý biomateriál. Kromě zajímavých měkkýšů jsme zde našli i krevetu prosvítavou (Palaemon elegans), která je běžným obyvatelem příbřežní zóny Středozemního moře. Na skalách byly přisáté také sasanky koňské (Actinia equina), které jsou při odlivu schopné přežít i několik hodin na suchu. Kromě explorace místní biodiverzity, jsme si užívali posledního dne v Maroku koupáním a dováděním v moři a návštěvou nedaleké hospody s čajíčkem a přítulnými koťátky.

Večer jsme věnovali zejména balení, které muselo být mnohem důkladnější než jindy, zítra nás totiž čekala celní kontrola a my jsme nechtěli, aby naše zavazadla přitahovala nevítanou pozornost. Zvláštní pozornost jsme věnovali balení fosilií, neboť z Maroka je povoleno vyvážet pouze deset kusů na osobu, náruživí paleontologové proto své úlovky rozdělili mezi méně obtěžkané kamarády.

Cesta domů

Druhý den jsme již brzy ráno vyrazili k přístavu a dali jsme sbohem poslední marocké zastávce naší pouti. Během cesty do tangerského přístavu jsme se již mentálně připravovali na nekonečné kontroly, přesuny a prostoje, které si pro nás přichystala byrokratická mašinérie. Martýrium, které zejména některé z nás čekalo, nás však přesto překvapilo. Nejprve jsme strávili notnou chvíli na parkovišti v autobuse, který tělesné teplo více než padesáti pasažérů a absenci klimatizace brzy proměnili v učiněnou saunu. S povděkem jsme přivítali, když jsme konečně byli vyzváni, abychom si vzali zavazadla a šli je podrobit celní kontrole. Záhy jsme narazili na první problém – ukázalo se totiž, že náš autobus nemá jakýsi doklad, který nám měl být vystaven při příjezdu do Maroka, ale kvůli chaotickému fungování celnice se tak bohužel nestalo. Organizátoři tedy museli tento dokument nějak dodatečně získat, což dle stoupající frustrace Alberta nebylo vůbec snadné. Hráli jsme navíc o čas, neboť náš trajekt měl brzy odplouvat a při přílišném zdržení bychom se bývali nemuseli stihnout nalodit. Prodlevu jsme sice alespoň využili k rychlému obědu, ale i tak byla všude cítit nervozita. Se stupňujícím se napětím jsme od předražených kuřecích stehýnek z místního rychlého občerstvení obraceli pohledy ke gigantickým plavidlům tyčícím se nad přístavem, mezi nimiž byl i náš trajekt.

Nakonec se naštěstí díky úsilí organizátorů všechny nejasnosti vyřešily a my se úspěšně nalodili těsně před vyplutím. Téměř nostalgicky jsme se dívali ze zádi lodi na v dálce mizející africké pobřeží.

Během plavby jsme zpívali, hráli na kytaru a pouštěli si Diktátora (na cestě tam nám připadal příliš kontroverzní, ale teď panovala všeobecně bezstarostná nálada). Reflektovali jsme naši uplynulou cestu formou krátkých referátů, které jsme si ve skupinách připravili.

Po příjezdu do Barcelony jsme poslední vlnou celních kontrol prošli už relativně bez problémů. Jediným předmětem, se kterým nakonec měli celníci problém, byla Vojtova jabloň, kterou navzdory tomu, že svým poněkud nevhodným umístěním u zadních dveří lezla na mnohé nervy, celou cestu z Marakéše až sem, nikdo nevyhodil ven. Přesvědčovací schopnosti vedení nám však nakonec umožnily provézt i tohoto nepravděpodobného maskota expedice.

V Barceloně se na náš pouštní koráb na okamžik nalodil náš zachránce Kuba, kterému jsme se odvděčili za zdržení trajektu svezením domů a hromadou pochutin a jiných pozorností z daleké Afriky.

Cesta do Prahy trvala zdánlivě pouhý okamžik. Důvěrně známá Viničná ulice se zdála po našem exotickém dobrodružství jako z jiného světa. Pomalý, ale neúprosný návrat do všední reality na nás dolehl celou svou melancholickou vahou. Ač se však v tom okamžiku mohla naše výprava zdát pomíjivou, zanechala svou trvalou stopu. Stopu v podobě objektivů foťáků zadřených saharským pískem, stopu v podobě fosilií trilobitů v našich batozích, ale především stopu v každém z nás, v našich vzpomínkách a v našich srdcích.

Sepsali Tarbík a Tyrkys. Děkujeme všem, kteří se na publikaci a tvorbě textu či podkladů pro něj také podíleli, zejména Ondrovi Pelánkovi, Vojtovi Brožovi, Jirkovi Hadravovi, Honzovi Maternovi, Hance Maškové, Kláře Jandové, Vojtovi Waldhauserovi a Jitce Mrozkové.