> Hlavní strana  > Aktuální konání

 > O nás

 > Praktické informace

 > Proběhlé akce

 > Fotografie

 > Odborný program

 > Fluonoční kultura

 > Expedice

 > Odkazy

Expedice Bulharsko 2020

Cesta do Bulharska

Expedice do Bulharska byla v pořadí již čtvrtou, kterou jsme v rámci Fluorescenční noci uspořádali. Dlouho nebylo jisté, zda se expedice kvůli koronavirové krizi vůbec uskuteční. Díky dočasnému uvolnění opatření a neobyčejnému zápalu organizátorů jsme nakonec 17. září vyrazili na cestu. Plán trasy byl nakonec ochuzen o několik lokalit v Rumunsku a Srbsku, ale i to, že jsme vyjeli jsme považovali za úspěch a naše nadšení tím nikterak nepolevilo. Čekal nás dlouhý noční přejezd až do Bulharska. Cesta tam se odehrála bez jakýchkoliv problémů na hraničních přechodech.

Rila

Do Bulharska jsme dorazili už 18. 9. v podvečer. První zastávku jsme udělali ve městě Dupnici, kde jsme mimo nákupu a výměny peněz stihli provést i krátkou exploraci. Kromě historických budov, všudypřítomné vinné révy a úmrtních oznámení nás zaujala hlavně velmi eutrofní říčka, u které nezbedně pobíhal veliký potkan.

Po nákupu a exploraci jsme přejeli na naší první lokalitu do kempu Verila v pohoří Rila, kde se nachází nejvyšší hora Bulharska i celého Balkánu - Musala. Poté, co jsme rozložili stany, vydala se část expedice na krátkou noční exkurzi v okolí kempu. Zdejší fauna byla velmi bohatá, nalezli jsme například stonoženku, drobnou příbuznou stonožek schopnou produkovat hedvábná vlákna, či samici slíďáka Hogna radiata s mláďaty, která si nosí na zadečku.

Následujícího dne ráno jsme vyrazili na naši první celodenní exkurzi a to přímo do výšin pohoří Rila k Rilským jezerům a někteří ještě dál. Původní plán byl vyjít nahoru pěšky, abychom si ale užili exploraci hlavně ve vysokohorském biotopu, rozhodli jsme se usnadnit si cestu lanovkou. Cestou do výšin se nám postupně otevíral pohled na masivní horské hřebeny. Krom krásné krajiny jsme měli štěstí i na ptactvo, neboť přímo na větev pod naší sedačkou si sedl emblematický pták ořešník kropenatý, jehož hlas byl v Rile slyšet velmi často.

Po adrenalinovém vyskotačení z lanovky jsme se ocitli nad úrovní oblačnosti v biotopu podobném vrcholkům Krkonoš, dominantu zde tvořila borovice kleč (Pinus mugo) a vysokohorské trávníky. Za nedlouho nás přivítala informační cedule, která návštěvníkům národního parku mimo jiné zakazovala pastvu ovcí a koz. Nalezli jsme zde i mnoho druhů, které se u nás v Česku nevyskytují. Jednalo se například o prvosenku boží (Primula deorum), endemita Rily s jasně fialovými květy, a hořeček Gentianella bulgarica, rostlinu endemická pro Balkán. Je hezké, že obě tyto rostliny byly popsány českým botanikem Velenovským. Další pozoruhodnou zdejší rostlinou byla masožravka tučnice (Pinguicula sp.). O živočichy zde také nebyla nouze, velmi nás zaujal dokonale kryptický motýl plamenoskvrnka cviklová (Phlogophora meticulosa), která byla téměř nerozlišitelná od suchého listu, na kterém seděla.

Jezera samotná příliš velkou biodiverzitou neoplývala, nejvíce zastoupeným organismem zde byla střevle potoční (Phoxinus phoxinus), která v pobřežních mělčinách tvořila vskutku obrovská hejna, a zevar úzkolistý (Sparganium angustifolium).

U nejvýše položeného jezera se expedice rozdělila na tři části – vrcholovou skupinu, která se vydala dobývat hřebeny Rily, středně línou skupinu a ultra lemry, které se pozvolným botanickým tempem vydali směrem dolů.

Vrcholovka

Cestou do údolí jsme potkali zmiji obecnou bosenskou (Vipera berus bosniensis). Tento poddruh se vyznačuje neurotoxickou složkou v jedu.

K autobusu jsme sice dorazili bez větších potíží, najít místo na nocleh se však ukázalo jako opravdu náročný úkol. Po zhruba hodině a několika marných pokusech vyjet prudkými zatáčkami do kopců se nám naštěstí podařilo najít místo na přenocování na extenzivní pastvině v podhůří Rily.

Až ráno jsme ale pořádně zjistili na jak malebném místě se vlastně nacházíme. Před námi se otevřela typicky členitá balkánská krajina a nesmělo chybět ani stádo oveček se zvonečky, které zrovna přebíhalo přes silnici a způsobilo menší dopravní kolaps. Je politováníhodné, že takovou krajinu už v Česku často nenajdeme, a to zejména kvůli intenzifikaci zemědělství. Asi nejemblematičtějším objevem zde byl koprofágní brouk výkalník poloměsíčitý (Copris lunaris). Tento brouk si podobně jako chrobáci hloubí nory pod výkalem, postupně si jeho části zatahuje dovnitř, kde se v trusu vyvíjí jeho larvy, rodiče se následně starají o své potomstvo. Samci disponují výrazným rohem, kterým lákají samice a odrazují soky. Krom toho jsme zde chytili i několik hezkých motýlů, například nesytku, která velmi úspěšně mimetizuje žahadlové blanokřídlé a i nepoučený člověk si ji může splést s vosou. Velmi neobvyklý a matoucí nález byl chrostík Helicopsyche bacescui, jehož schránka svým tvarem připomíná šnečí ulitu. Po důkladném prozkoumání jsme si všimli, že schránka je vystavena z drobných kaménků.

Pastviny byly bohaté i na floru, v nemalém množství zde rostl radyk prutnatý (Chondrilla juncea), rostlina morfologicky přizpůsobená ke konzumaci herbivory. Radyk se jeví jako velmi nedobrý, nemá téměř žádné listy a vypadá spíše jako už někým sežraný. Už zde jsme mohli pozorovat ošklivě otrněné rostliny, jako jsou například řepeň durkoman (Xanthium strumarium) či máčky, se kterými a mnoha ještě trnitějšími jsme se v průběhu expedice velmi intenzivně potkávali, jako je to v mediteránu zvykem. Asi největším rostlinným bizárem na této lokalitě byl ibišek trojdílný (Hibiscus trionum), jehož determinaci nám podstatně ztížila skutečnost, že byl odkvetlý.

Po exploraci na pastvinách jsme se autobusem vydali naproti vrcholové skupině do městečka Sapareva Baňa. Podnikli jsme krátkou exkurzi ke spektakulárnímu vodopádu Gorica. Cestou zpět jsme si nemohli odpustit i krátkou hydrobiologickou exploraci v potoce hned u prádelny koberců, na které se našla například velmi roztomilá ploštěnka Crenobia alpina, a nedaleko i z Česka dobře známá svinka obecná (Armadillidium vulgare), která se umí stočit do kuličky, pokud jí hrozí nebezpečí. Po exkurzi jsme ještě poseděli s lahodnými dortíčky v místní cukrárně. Vrcholová skupina dorazila jen tak tak, abychom stihli ve stanoveném čase přejezd na další lokalitu.

Pirin

Naše cesta pokračovala směrem k pohoří Pirin. Na místo jsme dorazili až za tmy, utábořili se na náhodné louce a část z nás se ještě vydala na krátkou noční exkurzi, kde jsme na vlhké louce u řeky v jedné hromádce kravského trusu našli dokonce pět druhů koprofágních brouků. Populace koprofágního hmyzu u nás poněkud strádají kvůli všudypřítomnému používání antihelmintik k léčbě hospodářských zvířat, na Balkáně se mu ale díky zastaralejším zemědělským metodám daří stále poměrně dobře. Na skalách nad tábořištěm žili také štíři, které jsme nacházeli díky ultrafialové svítilně, pod kterou jejich kutikula výrazně fluoreskuje.

Ráno jsme se krom příprav na odjezd na další lokalitu věnovali hlavně uklidňování naštvaného Bulhara, který se svým koněm přijel posekat louku, která byla od nás důkladně zválená. Zpočátku z toho byl opravdu rozhořčený, po drobné úplatě se ale naštěstí uklidnil a mohli jsme v klidu odjet.

Během cesty jsme udělali ještě krátkou zastávku v podhůří Pirinu. Na organismy byla velmi bohatá, nalezli jsme zde například raka kamenáče, který je u nás kvůli šířícímu se račímu moru velmi vzácný. Dalším highlightem byla ještěrka zední (Podarcis muralis), která má u nás pouze jednu izolovanou populaci v lomu u Štramberka. Vyřádili se zde i botanici, nalezla se tu například velmi estetická netýkavka Balfourova (impatiens balfourii), druh pocházející původně z Himaláje, postupně se ale rozšířil do většiny Evropy i do USA, nebo bramboříky (Cyclamen sp.). U nás jsou známé především jako pokojovky.

Kožuch

Naší další cílovou a pro mnohé i nejvíce lákající lokalitou byl Kožuch - vyhaslý vulkán s na povrch vyvěrajícími horkými prameny. Tábor jsme rozbili na louce jen pár desítek metrů od zdejších proslulých termálních jezírek. Z počátku se toto místo nejevilo jako příliš vhodné, a to hlavně kvůli hnijící mrtvole psa v nedalekém křoví, jejíž závan se rozléhal do širokého okolí. Naštěstí se ale našel hrdina, který mrtvolu poponesl, aby nás příliš neomezovala.

Ještě téhož dne jsme se vydali na exkurzi v okolí Kožuchu. Bylo na první pohled poznat, že už se nacházíme v opravdovém mediteránu. Množství trnitých rostlin se znásobilo, bylo mnohem tepleji a téměř pod každým kamenem se skrývala stonoha (Scolopendra) či štír.

Z hmyzu tu byla velmi častá saranče uherská (Acrida ungarica), která je díky své protažené hlavě nezaměnitelná, setkali jsme se rovnou se dvěma barevnými formami - hnědou, která se podobala suché vegetaci a nebyla v ní téměř vidět, a zelenou, která naopak nebyla viditelná v čerstvém porostu. Na hliněné stěně u cesty jsme pozorovali kudlanku nábožnou (Mantis religiosa), která zrovna kladla ooteku s vajíčky. Z jeho podzemní nory jsme vyhrabali velkého slíďáka rodu Geolycosa.

Naše kroky mířili směrem k řece Strumici. Hned u řeky rostl fenykl obecný (Foeniculum vulgare), na kterém se páslo nemalé množství housenek otakárka fenyklového (Papilio machaon). V samotné řece žily mimo jiné i dva druhy velevrubů, velevrub malířský (Unio pictorum) a tupý (Unio crassus). Tito mlži byli dříve u nás běžní, na většině území však vymizeli hlavně kvůli znečištění vodních toků. Nejvzácnějším hmyzím nálezem byl brouk Agnathus decoratus, který se vyvíjí v mokrém dřevě částečně ponořeném ve vodě. Podařilo se nám chytit i několik ryb, mezi nimi i endemity mřenku Burešovu (Oxynoemacheilus bureschi) a parmu strumickou (Barbus strumicae). Řeky jako Struma a Strumica jsou na endemity velmi bohaté, díky výškové členitosti okolní krajiny.

Krom přírodních krás jsme obdivovali ruiny antického města Heraclea Sintica, které pod úpatím Kožuchu stálo od třetího století před naším letopočtem. Zachovala se zde mimo jiné řada obchodů či bazilika. Město bylo objeveno poměrně nedávno a vykopávky tu stále ještě pokračují. Ruiny mají i svého bdělého strážce v podobě přítulného kocourka. Pozorovali jsme tu velmi zajímavý blanokřídlý hmyz květoliba včelího (Philanthus triangulum), specializovaného predátora včely medonosné (Apis mellifera), jiné druhy napadá vzácně. Včely paralyzuje žihadlem a nosí si je do hnízda, kde s nimi krmí své potomky, přičemž každá larva musí spořádat hned několik včel. Dospělci jsou ovšem vegetariáni a živí se nektarem.

Večer jsme strávili neobyčejně úspěšným lovem hmyzu na světlo na říčních náplavech, kam přiletěl například majestátní lišaj pryšcový (Hyles euphorbiae), kobylka Decticus albifrons, jejíž blízká příbuzná kobylka hnědá (Decticus verrucivorus) se používala k vykusování bradavic. Kromě mnoha dalších druhů hmyzu se na světlo nalákali i drobní obratlovci, např. ropucha zelená (Bufotes viridis) a bělozubka. Bělozubky jsou vedle netopýrka thajského (Craseonycteris thonglongyai) nejmenší savci vůbec. Museli jsme ji však brzy vypustit, protože mají velmi rychlý metabolismus a nevydrží dlouhou dobu bez potravy.

Po návratu z lovu na světlo jsme relaxovali v termálních jezírkách a užívali si klidný společný večer s kytarou. Voda byla tak teplá, že se vykoupali se dokonce i tací, kteří během horkého léta chodí ve dvou svetrech. Relaxační koupel však měla i svá rizika, kvůli teplotě zdejší vody je nenulová šance, že si zde bude plavat i prvok Naegleria fowleri. Pokud se dostane k čichovému nervu, může se skrz něj snadno dostat i do mozku a způsobit amébovou meningitidu, která je téměř vždy smrtelná. Po tomto varování od naší zdravotnice si nikdo s pudem sebezáchovy hlavu nepotopil.

Večerem nás provázelo také sledování rozsáhlého požáru na protějším kopci, jehož následky jsme ale pořádně viděli až na exkurzi dalšího dne. Vydali jsme se volným tempem směrem k vrcholu Kožuchu. Z husté zeleně v nížině jsme postupně stoupali do vyprahlého svahu. Zdejší fauna byla bohatá na blanokřídlé, viděli jsme drvodělky (Xylocopa), pelonosky (Antophora) i valchářku (Anthidium), která si staví svá hnízda z pryskyřice jehličnanů. První organismálně velmi pestrou zastávku jsme udělali u kostela v rekonstrukci, kde jsme nalezli například ladoňku podzimní (Prospero autumnale). Tato rostlina je velmi typická pro vyprahlé mediteránní svahy. Asi nejzajímavějším hmyzem tu byl křís Callodictya krueperi. Je jedním z křísů, kteří mají na hlavě podlouhlý dutý výrůstek, který slouží k odlákání pozornosti predátora. Dalším hmyzem byla kudlanka Iris oratoria s pestře zbarvenými zadními křídly. Největším highlightem této lokality byli plazi, ve stínu zakrslých dubů odpočívaly želvy zelenavá (Testudo hermanni) a žlutohnědá (Testudo graeca), které jsou chráněné mezinárodní úmluvou CITES. Kromě neškodných želviček se tu ale plazilo mnohem nebezpečnější zvíře, a to zmije růžkatá (Vipera ammodytes). Tento jeden z nejnebezpečnějších hadů Evropy disponuje prudkým hemolytickým jedem. Jedinec, na kterého jsme narazili, byl docela maličký a asi by nikoho nezabil, ale větší exempláře mohou přivodit i smrt.

Na další zastávce jsme narazili na typické mediteránní rostliny jednou z nich je řečík terebintový (Pistacia terebinthus), trnovec kristův (Paliurus spina-christi), z jehož trnitých větví byla údajně upletena Kristova trnová koruna, či ocún skvrnitý (Colchicum bivonae). Ten obsahuje mitotický jed kolchicin, který se dřív používal k léčbě rakoviny a dodnes nachází uplatnění v molekulární biologii a ve farmacii, například k léčbě dny. Těsně pod vrcholem jsme zavítali to opuštěného lomu na mramor. Tento výchoz vápnitého horniny v okolním kyselém substrátu skýtal nebývalou abundanci plžů, zejména suchomilek (Xerolenta) a lačníků stepních (Zebrina detrita). Kromě toho jsme tu narazili i na velmi estetického pavouka stanaře žlutoskvrnného (Uroctea durandi), který získal své jméno podle typického tvaru sítě, kterou si staví pod kameny a výrazných žlutých skvrn na zadečku.

Z vrcholu Kožuchu byl nádherný rozhled na široké okolí, včetně údolí řek Strumy a Strumice, termálních jezírek a muzea místní vědmy baby Vangy i na popel spálených strání protějšího kopce, které minulou noc zachvátil již zmíněný spektakulární požár. Pobyt zde nám znepříjemňoval kotvičník zemní (Tribulus terrestris), jehož trnité plody se nám zabodávali do podrážek a hýždí.

Po exploraci vrcholku Kožuchu jsme se rozdělili na dvě skupiny, jedna se vydala do vesnice Rupite do muzea Baby Vangy a osvěžit se do řeky Strumy, druhá pokračovala cestou po hřebeni.

Hřebenová skupina pojedla meloun a pokračovala přes další vrcholky, cestou explorovala, a sledovala výhledy pod sebou. Mimo značné biodiverzity byla nalezena též bulharská vlajka, která byla zkonfiskována a dovezena do Čech. Zpět dolů pod kopec se naše skupina vrátila za pomoci Míši Mikáta a jeho všemocných nůžek, které nám prostříhaly cestu skrz husté keře přímo kolmo na vrstevnice dolů, do míst nedaleko našeho tábořiště.

Skupina scházející dolů měla štěstí a protože byl zrovna bulharský státní svátek, mohli jsme navštívit tržiště, které lemovalo cestu k areálu muzea baby Vangy. Dali se tu sehnat všemožné praktické i nepraktické věci, od cukrových pusinek, lízátek a medu až po flétny.

Poté, co jsme se pokochali a nakoupili na trzích, vstoupili jsme do areálu muzea. Baba Vanga působila ve vesnici Rupite a v blízkém okolí prakticky celý svůj život. Své věštecké schopnosti údajně získala po silné bouři, při které přišla o zrak. Podle různých zdrojů byla za svůj život schopna předpovědět řadu významných světových událostí. V muzeu jsme si mohli prohlédnout mimo jiné její křeslo, na kterém seděla vždy, když pronášela proroctví.

Kolem muzea byla termální jezírka, kde se proháněly původní želvy tmavobřiché (Mauremys rivulata), nepůvodní želvy žlutolící (Trachemys scripta scripta) a drobné rybky gambusie komáří (Trachemys scripta). Tyto mimořádně přizpůsobivé živorodé ryby byly rozšířeny téměř po celém světě jakožto biologická zbraň proti larvám komárů.

Večer přinesl nejeden bohatý organismální úlovek. V kanále odvádějícím vodu z termálních jezírek plavala pestře zbarvená želva nádherná (Trachemys scripta elegans). Tento nepůvodní druh byl dovezen ze Severní Ameriky jakožto domácí mazlíček, který se bohužel často nevešel do akvária a tak ho lidé vypustili do volné přírody, kde se úspěšně rozmnožuje a vytlačuje původní druhy sladkovodních želv. Stejně jako předchozí den se i dnes lovil hmyz na světlo a poštěstilo se nám nalákat nejmonumentálnějšího zástupce hmyzu za celou expedici. Tím byla obrovitá vodní ploštice mohutnatka velká (Lethocerus patruelis). Tato ploštice může dorůst klidně i do velikosti roháče. Dokáže ulovit i menší ryby, které pomocí loupeživých nohou chytne a nabodne ostrým sosákem. Ten je tak silný, že s ním mohutnatka dokáže bolestivě bodnout i člověka. Byl zaznamenám dokonce i jeden případ, kdy mohutnatka nabodla lebku datla a pochutnala si na jeho mozku.

Poslední den v okolí Kožuchu se nám do sítě chytila cetie jižní (Cettia cetti), jeden z mála mediteránních ptáků, který se s výjimkou extrémně ojedinělých případů nevyskytuje na našem území. Hned poté jsme se autobusem přesunuli do pískovcových kopců nad nedalekým městem Melnik. Po vyskotačení z autobusu se většina z nás nahrnula ke dvěma malinkým stánkům se suvenýry a hlavně bulharskými pochoutkami, jako jsou med, fíková marmeláda, kompoty, koření a lokum. Po krátké době jsme zjistili, že jeden ze stánků obsluhuje velmi protivná paní, proto zanedlouho všichni nakupovali u milého manželského páru, který si díky naší návštěvě vydělal asi nejvíc lev za poslední dobu. Protivná paní od vedle mohla sousedům jen závidět. Výlet jsme začali v benediktinském Rožeňském klášteře, jehož první archeologické doklady pocházejí už ze 13. století. Nad ním se nacházejí bizarní skalní útvary, takzvané zemní pyramidy, vzniklé vodní erozí mocných vrstev pískovců a slepenců. Jednalo se bezpochyby o jednu z vizuálně nejzajímavějších krajin celé expedice. Strmé svahy byly porostlé dubem pýřitým (Quercus pubescens) a jalovcem červenoplodým (Juniperus oxycedrus), na kterém jsme mohli pozorovat poloparazitickou rostlinu Arceuthobium oxycedri. Výlet jsme zakončili pozdním obědem v restauraci v Melniku. Mezi zdejší speciality patří například musaka (zapékaný pokrm s mletým masem, lilkem, cibulí a bešamelovou omáčkou), mišmaš (pokrm podobný leču s bramborem) nebo kebabče (grilované mleté maso ve tvaru válečku, okořeněné charakteristickým kořením). Zaujala nás také všudypřítomná příloha, a to hranolky se strouhaným balkánským sýrem.

Další den ráno proběhla demonstrace organismů, kde jsme poznali například extrémně drobnou včelu nicotěnku nejmenší (Nomioides minutissimus). Dalším zástupcem blanokřídlých byl podušťák zakřivený (Sceliphron curvatum). Tento druh byl rozšířen z Asie lodní dopravou. Z obratlovců jsme obdivovali endemické ryby sekavce strumického (Cobitis strumicae), endemita povodí řek Strumy a Strumice, a ostroretku vardarskou (Chondrostoma vardarense). Tento druh vyžaduje velmi čistou vodu a proto je ohrožen ztrátou habitatů. Ornitologická sekce nás ohromila pestře zbarveným ledňáčkem říčním (Alcedo atthis). Tento pták si staví hnízda v bahnitých březích poblíž vodních toků, kde loví svou potravu - drobné rybičky. Kvůli regulaci vodních toků je u nás na mnoha místech vzácný. Exoticky vyhlížející rostlinou bylo líčidlo americké (Phytolacca decandra), nepůvodní rostlina ze Severní Ameriky.

Rodopy

Po demonstraci organismů jsme vyrazili na nejdelší přejezd Bulharskem, a to až do dalekých východních Rodop. Cestou jsme udělali ještě krátkou, ale na organismy bohatou zastávku ve východní Rile. Hned na začátku explorace nás uchvátila nápadná žlutá rostlina s velkými květy kolotočník ozdobný (Telekia speciosa). Z velkého množství pavouků nás zaujala zejména segestra (Segestria sp.), která na rozdíl od ostatních pavouků má tři páry nohou směrem dopředu a jen jeden dozadu. Významným plžem této lokality byla sklovatka rudá (Daudebardia rufa), dravec, kterému redukovaná ulita poskytuje nebývalou hbitost (samozřejmě na šnečí poměry...). Její radula je modifikovaná do podoby jakýchsi upířích zoubků, kterými uchvacuje svou kořist, nejčastěji jiné plže. Z brouků jsme zde nalezli druhy typické pro biotopy bohaté na mech jako například Pedilophorus z čeledi vyklenulcovití (Byrrhidae) a Mniophila z čeledi mandelinkovití (Chrysomelidae).

Po krátké zastávce jsme pokračovali dále na východ. Krajina se stávala čím dál divočejší a lidská sídla stále… inu, balkánštější. Do cíle jsme dorazili až za tmy, naštěstí nás domorodec v teréňáku zavedl na místo k přespání. Rozbili jsme tábor na kamenité cestě mezi trnovci a ještě té noci jsme se vydali prozkoumat blízké okolí. Na kamenité stráni se to v noci hemžilo živými tvory, včetně potemníka Gnaptor spinimanus s trny na předních končetinách či suťovky křivoústé (Lindholmiola girva), zploštělého plže s chlupatou ulitou. Tyto chlupy jsou tvořeny svrchní vrstvou ulity, takzvaným periostrakem, a jejich smysl není zcela zřejmý - možná mají za úkol odradit predátory.

Teprve po probuzení druhého dne ráno jsme viděli, na jak krásném místě se nacházíme. Hned vedle našeho tábořiště protékala čistá a nijak neregulovaná řeka Arda. Nad ní ležel hustý mlžný opar, ze kterého se během následujících několika minut vynořily hřebeny Rodop, na jejichž úbočí se zlatavě leskly podzimní listy. Už jsme se nemohli dočkat, až toto místo prozkoumáme důkladněji, proto jsme se hned vydali k řece. Během chvilky jsme stihli ve větvích narazit na nenápadnou rosničku Hyla orientalis, téměř nerozeznatelnou od své západně žijící příbuzné rosničky zelené (Hyla arborea). Rosničky jsou v Evropě jediné stromové žáby, a aby se mohly pohybovat po kluzkých listech, mají na rozšířených koncích prstů přísavky, které jim usnadňují přichycení. Poblíž Ardy rostlo i mnoho zajímavých rostlin, jako například dub cer (Quercus cerris) nebo vrba purpurová (Salix purpurea). Tento keř obsahuje ze všech vrb největší množství kyseliny salicylové, které se dříve používala proti horečce a dodnes je její modifikace (kyselina acetylsalicylová) součástí například Acylpyrinu. Charakteristickou a hojně rozšířenou rostlinou byl tamaryšek (Tamarix sp.). Ačkoliv se může jevit jako jehličnan, jedná se o krytosemennou rostlinu. Nepřehlédli jsme ani drobnější žlutě kvetoucí blešník úplavičný (Pulicaria dysenterica). Ten se dříve používal díky svým stahujícím účinkům, podle kterých získal i druhové jméno. Na několika rostlinách jsme pozorovali tenké světle oranžové visící stonky, patřící zákeřné parazitické rostlině kokotici (Cuscuta sp.). Ta svými haustoriemi proroste do cévních svazku hostitele a začne z něj pohodlně odčerpávat vodu s živinami. Přímo v řece žili například drobné rybky parmy kruhošupinaté (Barbus cyclolepis) a mnozí zástupci bezobratlých například kamomil říční (Ancylus fluviatilis), na první pohled připomínající skřítkovskou čepičku. Tento tvar se mu skvěle hodí k životu na kamenech v rychlém říčním proudu. I když se to na první pohled vůbec nezdá, patří tento plž mezi okružáky. Dalším nálezem byla masivní larva ováda, která si spokojeně ryla v bahně pode dnem řeky.

Po pokochání se u řeky jsme pozvolna vyrazili výše do hor. Čekala nás fascinující explorace plná highlightových druhů, jako je lepovka jižní (Scytodes thoracica). Lepovky jsou unikátní pavouci, jako jediní nemají snovací žlázy jen na zadečku, ale i na hlavohrudi, ty ústí do chelicer. Díky této modifikaci jsou schopné plivat lepivou síť až několik centimetrů před sebe a zafixovat tak nebohou kořist. Na nedaleké skále jsme narazili na kyvor lékařský (Asplenium ceterach). Teto nález nás velmi potěšil, neboť v České republice patří tento sleziník mezi kriticky ohrožené druhy C1. Na mnoha lokalitách v Čechách již vymizel, na dalších byl však uměle vysazen. Po krátké hře s kosterními pozůstatky místních kraviček jsme pokračovali výše do hor. V podrostu jsme objevili drobnou orchidej švihlík krutiklas (Spiranthes spiralis), který je u nás rovněž ohrožený. Hlavní křísař výpravy se ho naštěstí nezalekl. Při průchodu nízkým pastevním lesem jsme se občas popíchali o listnatec (Ruscus sp.), jehož ostré “listy” jsou ve skutečnosti rozšířené větvičky. Skutečné listy jsou u této jednoděložné rostliny redukovány do podoby drobných šupin. Všudypřítomný kravský trus zpracovával chrobák vrubounovitý (Sisyphus schaefferi). Tento brouk z čeledi vrubounovitých se na xerotermních lokalitách vyskytuje i v ČR a je to náš jediný koprofágní brouk, který si z trusu válí kuličku. Skutečně bizarním zástupcem hmyzu byla snovatka (Embioptera gen. sp.). Tento řád je nejblíže příbuzný strašilkám a jeho zástupci žijí zpravidla pod zemí. V předních končetinách mají snovací žlázu, s jejichž pomocí si vystýlají své chodbičky jakýmisi hedvábnými punčoškami. Vyskytuje se u nich péče o potomstvo a sociální chování. V dubovém hájku jsme ulovili několik druhů ploštic, z nichž bezpochyby nejvýraznější byla vroubenka Phyllomorpha laciniata, jejíž tělo připomíná uschlý list. Ač jsme to v tu dobu ještě netušili, na této lokalitě jsme učinili nález nového druhu štíra Euscorpius thracicus. Tento druh o několik měsíců později pomohla popsat účastnice naší expedice Maky Byronová. Bezpochyby se jedná o největší úspěch za celou expedici. Objev nového druhu je něco, co se žádné z předchozích expedic FN nepovedlo. Po nabitém dni jsme se k večeru osvěžili v řece Ardě a poseděli u táboráku.

Dalšího dne ráno jsme sbalili tábor, oddemonstrovali si zajímavé organismy, jako třeba poloparazitický zdravínek (Odontites sp.). Jedná se o rostlinu, jejíž evoluce je úzce spjata s člověkem. Vlivem kosení luk vznikly totiž dvě formy, jedna kvete před kosením a druhá po něm. Z živočichů nás zaujala parazitoidní žahalka žlutá (Scolia hirta). Po demonstraci jsme se autobusem vypravili k městu Madžarovo, cestou jsme udělali dvě kratší zastávky. první v mezotermním lese, ve kterém nás zastihla průtrž mračen, ještě před tím jsme ale stihli najít štíhlovku kaspickou (Dolichophis caspius), ta je aktivní především ve dne a je považována za nejdelšího evropského hada, někteří dospělí jedinci mohou dosahovat délky téměř 3 metrů. Krom štíhlovky se zde našli i mnohem menší živočichové, jako třeba larva zlatoočky, která si na zádech nosí zbytky své vysáté kořisti a tím se maskuje před případnými útočníky. Během přečkávání deště pod střechou jsme se naobědvali, zazpívali si, prolezli se jako opičky po dřevěných sp.), od malých jedinců až po docela urostlé. Rumiště plné odpadků se postupně změnilo v krásné údolí nad kterým se tyčily masivní skály, kde hnízdily hned tři druhy supů. A to sup bělohlavý (Gyps fulvus), sup mrchožravý (Neophron percnopterus) a sup hnědý (Aegypius monachus), supi jsou mrchožrouti, kteří jsou jsou na první pohled přizpůsobeni k vyjídání mršin, mají holý krk a hlavu, aby si zbytečně neušpinili peří. Kvůli tomu, že v krajině už nenajdeme tolik mrtvých zvířat a kvůli používání léčiv, která mohou být pro supy toxická, na mnoha místech již vymizeli, dokonce i zde se musí uměle dokrmovat. Po obdivování supů a řeky jsme se vydali k našemu tábořišti na skalách nad řekou Ardou, někteří z nás si pečlivě postavili stany, jiní se rychle vydali na večeři do nedaleké hospody. Během ochutnávání bulharských specialit se spustil silný déšť a bouřka, nás to ale tolik netrápilo, a řekli jsme si, že počkáme v restauraci, než déšť ustane. Výborně napapaní jsme se vrátili do tábořiště, kde nás čekala doslova apokalypsa, většina stanů (hlavně těch nedbale postavených) a batohů byla promočená. Mnoho lidí tudíž muselo zvolit alternativní způsob přespávání, a to buď v suchých stanech svých kamarádů nebo v nedalekém altánku.

Ráno nám spravilo chuť ukázka několika highlightových organismů, mezi nimi například složitě odchycený létavec stěhovavý (Miniopterus schreibersii), poměrně vzdálený příbuzný ostatním evropským netopýrům. Dalším pozoruhodným nálezem byl sladkovodní krab Potamon ibericum. Umí přežít dlouhou dobu na suchu v noře, která může být až několik kilometrů od vody.

Po demonstraci jsme vskotačili do autobusu a vydali se směrem na novou lokalitu do města Kiten k pobřeží Černého moře.

Kiten (mňau)

Během tříhodinové cesty všichni netrpělivě vyhlíželi černomořské pobřeží. Motivací jsme měli hned několik – toužili jsme vidět mořskou biodiverzitu, užít si koupání i usušit úplně promoklé stany z předchozí noci. Ještě předtím jsme však potřebovali po několika dnech v divokých a pustých Rodopech doplnit zásoby potravin. To se ovšem ukázalo jako Herkulovský úkol, neboť v době kovidových restrikcí a navíc mimo turistickou sezónu bylo toto přímořské letovisko opravdovým městem duchů. Před nekonečným blouděním v jeho tichých ulicích nás naštěsto zachránila milá paní, která nás zavedla k jedinému obchodu široko daleko. Sortiment omšelé prodejny o rozloze asi třiceti metrů čtverečních tvořil hlavně rozličný alkohol, k doplnění základních potravin to ale stačilo.

Náš kemp byl od moře, co by kamenem dohodil, není proto divu, že ještě téhož dne zamířila většina výpravy na pláž. Mořské dno tu bylo těsně u břehu písčité, dál ale pod hladinou ležely kamenné tabule, v jejichž puklinách se skrývalo nepřeberné množství živých tvorů. Chráněných podmořských lagunách nacházely útočiště různé druhy slizounů, například slizoun paví (Salaria pavo). Ač na první pohled líní, jsou schopni prudce vyrazit, pokud je někdo vyruší. Pokud nemají jinou možnosti, jsou díky svým silným ploutvím dokonce schopni vyskočit nad vodu a překonat skalnatou šíji či útes. Ve velkých hejnech se tu proháněli drobní gavúni štíhlí (Atherina boyeri) živící se planktonem, kteří jsou v kulinářském světě známí jako grundle. Velmi zajímavou rybou zdejšího pobřeží je pyskoun pětiskvrnný (Symphodus roissali), který se vyznačuje schopností ve stresu měnit své zbarvení. Pyskouni jsou schopni v průběhu života měnit své pohlaví, největší jedinec ve skupině bývá sameček, po jeho smrti se největší samice přemění na samce. Poměrně výraznou rybou byl hlaváč chutný (Zosterisessor ophiocephalus), jež je, jak jeho název napovídá, hojně využíván v kulinářství. Tento druh je jediným známým zástupcem rodu Zosterisessor. Kromě ryb se tu nacházelo i bohatství různých bezobratlých, zejména korýšů. Největšími z nich byli krabi, zdejší skaliska obývali hned tři rody. Na samém rozhraní vody a souše hledali potravu hbití, dlouhonozí zástupci rodu Pachygrapsus, připravení ukrýt se pod skály, pokud se k nim člověk přiblížil příliš blízko. Mohutná Eriphia verrucosa s respekt budícími klepety, kterými dokáže člověku snadno proštípnout kůži, zpravidla obývala skalní štěrbiny na mělčině a drobnější ploší krabi rodu Xantho se skrývali pod kameny dále od břehu. Mořské malakofauně dominovala rapana dravá (Rapana venosa). Jedná se o plže původem z východní Asie, který byl do evropských vod zavlečen lodní dopravou. Živí se zejména mlži a představuje ohrožení jak pro jejich divoké populace, tak i pro slávkové či ústřičné farmy. Samotné mořské dno nebylo bohaté jen na živočichy, nalezli jsme tu i celou škálu chaluh a zelených řas. Velmi nápadná byla zářivě zelená Ulva, která díky svému vzhledu získala přezdívku mořský salát. Další zelenou řasou, která tvořila tmavě zelené bochánky na kamenech, byl žabí vlas (Cladophora sp.). Blízká příbuzná této řasy je takzvaná řasokoule, oblíbená u akvaristů. Dominantu zdejšího pobřeží tvořila chaluha Cystoseira, na které se často nacházejí epifytické řasy. Po kochání se mořskou biodiverzitou jsme si oddemonstrovali i organismy žijící u pobřeží. Seznámili jsme se s typickými rostlinami mořského pobřeží, jako je motar přímořský (Crithmum maritimum). Tato miříkovitá rostlina patří stejně jako mnoho jiných přímořských rostlin mezi halofyty (rostliny, které snášejí velmi zasolené půdy). Motar se díky své mírně slané chuti často používá i v gastronomii. Trochu dál od moře rostla ikonická tykvice stříkavá, vyznačující se schopností autochorie. Dokáže natlakovat své plody, které při sebemenším podráždění vystřelí semena společně s dráždivou tekutinou. To zaujalo i některé hravé účastníky, kteří si kvůli své neopatrnosti nastříkali tutu tekutinu do očí, naštěstí se díky kapkám do očí od naší zdravotnice však nikomu nic vážného nestalo. I na živočichy byla souš neméně bohatá než moře. Na pobřežních skalách se proháněly primitivní stínky rodu Ligia, jejichž dýchací soustava ještě není tak dobře přizpůsobená životu na suché zemi jako u jejich příbuzných, proto se nemohou příliš vzdálit od vody. V křovinách za pláží žili například nosatci rodu Curculio, kteří využívají svůj dlouhý nosec k navrtávání tvrdých semen. Sem tam na listu seděla půvabná Ricania japonica, která sice na první pohled připomíná malého motýlka, zdání ovšem klame, neboť se ve skutečnosti jedná o křísa. V noci pak byli k vidění potemníci z rodu ostnorožec (Accanthopus sp.), kteří při podráždění stridulují.

Dalšího dne ráno jsme vyrazili na výlet podél pobřeží k estuáru, místu, kde ústí řeka do moře. Cestu po pobřeží jsme si užívali potápěním a hledáním mořské biodiverzity, skotačením po skalách, nebo exporací skal porostlých přímořskou vegetací. Naše explorace byla velmi bohatá na žahavce, nalezli jsme několik sasanek koňských (Actinia equina), které jsou dobře přizpůsobené k dočasnému pobytu mimo vodu, což se jim velmi hodí při odlivu. Asi nejatraktivnějším organismem byla medúza kořenoústka plicnatá, našli jsme zde několik mrtvých, ale i mnoho živých, poměrně urostlých jedinců. Kořenoústky mají zarostlý ústní otvor, potravu přijímají pomocí drobných otvorů na ramenech. Žahnutí od kořenoústky není pro člověka nebezpečné. Další medúza na kterou jsme narazili byla talířovka ušatá (Aurelia aurita). Ta na rozdíl od kořenoústky může požahat i člověka. Setkali jsme se i s ne moc příbuznou, avšak vzhledově velmi podobnou skupinou žebernatek. Žebernatky dostaly své jméno podle pásů brv sloužících k pohybu rozmístěných na těle v páscích. Žebernatky nežahají, jejich specializované buňky produkují sliz, sloužící k zachycení kořisti. Po nějakém čase stráveném v moři jsme se rozdělili na dvě skupiny, jedna šla zpět k pláži v kempu, druhá se vydala do delty blízké řeky. Několik odvážlivců se vydalo koupat do řeky, za malou chvíli už jsme se těšili nálezu rozkošné želvy bahenní (Emys orbicularis). Tento druh želvy je na rozdíl od zmíněné želvy nádherné původní ve zdejších vodách. Převážná část dna řeky byla porostlá rourkami mnohoštětinatých červů.

K večeru jsme rozložili mikroskopy a obdivovali tu část mořské biodiverzity příliš malou pro přímé pozorování. Jednalo se zejména o planktonní larvy rozličných bezobratlých, nejpočetnější byli roztoče připomínající naupliové, viděli jsme však i zoeu kraba s trnem na zádech, který slouží k odrazení predátorů a zvířátko díky němu budí dojem mořského skřítka. Poněkud neobvyklejším nálezem byla obrvená larva žebernatky. Tyto a mnohé další tvory se nám podařilo chytit do jednoduché světelné pasti z děravé petlahve se závažím a baterkou, propojenou provázkem s další petlahví na hladině, která slouží jako plovák. Skupina odvážlivců umístila toto zařízení několik desítek metrů od pobřeží a vylovila o několik hodin později i se všemi tvory, kteří se nechali v temné vodě nalákat na světlo baterky. Večer nám dále zpříjemnila návštěva velmi přítulných koťátek, která úspěšně parazitovala na našich zásobách jídla a teplých pelíšcích.

Ráno se menší skupina účastníků rozhodla, že se pokochá východem slunce nad mořem. Ohledně interpretace událostí tohoto rána panují v rámci autorského týmu neshody, proto jsme se rozhodli předložit čtenářům obě verze.

Tarbíčkova interpretace: Tito aktivní šikulkové měli oproti ostatním velkou výhodu, neboť se ještě před demonstrací v 9 ráno stihli krásně probrat, zastavit na poště, nakoupit zásoby a především sehnat sobě a svým líným kamarádům, kteří ještě spinkali, snídani v pekárně. Po demonstraci už nemuseli na rozdíl od ostatních nic obstarávat a mohli se věnovat exploraci mořské biodiverzity.

Tyrkýskova interpretace: Zatímco tito masochisté mžourali zalepenýma očima do slunce, rozumní členové expedice se pořádně vyspali, aby byli v plné síle a připraveni na náročný odpolední program. To jim umožnilo po zbytek dne převyšovat své nevyspalé protějšky v intelektuální výkonnosti i psychické pohodě.

Krátce před polednem jsme autobusem vyjeli na výlet, který jsme naplánovali teprve předchozího večera, a to do kolchidského lesa poblíž tureckých hranic. Jeho ochraně je zde zasvěcena přírodní rezervace Silkosiya. Kolchidský les je unikátní biotop, kde se potkává asijská a evropská vegetace. Nachází se především podél jižního pobřeží Černého moře. Dominantu zde tvořily opadavé listnaté stromy, jako buk, dub nebo javor. Pod nimi se ale rozrůstaly rododendrony a listnatce, což působilo pro nás velmi neobvykle. Mezi další zdejší rostliny patřily třeba mišpule nebo kamejka. Z fauny nás nejvíce potěšily rozkošné krátkonožky evropské (Ablepharus kitaibelii). Ačkoliv krátkonožka připomíná něco mezi slepýšem a ještěrkou, ve skutečnosti je to nejmenší evropský scink. Zdejší lesy hostily spoustu drobných bezobratlých, zejména těch vázaných na stinnější biotopy či mrtvé dřevo, bohužel jsme neměli moc času všechny tyto mikrohabitaty prozkoumat. Přesto jsme tu našli například soudovku žebernatou (Sphyradium doliolum), drobného plže, který je nezaměnitelný svým kyjovitým tvarem ulity – u vrcholu je širší než u ústí. Naše cesta pokračovala do zapadlé vesničky Kosti, cestou jsme nepotkali nikoho krom pravidelně hlídkujících pohraničníků. Hned po příchodu do vesnice nás překvapila půvabná dlouhonohá larva motýlka hranostajníka bukového (Stauropus fagi). Samotné Kosti vypadalo jako scéna z postapokalyptického filmu. Část domů byla vyhořelá nebo úplně rozpadlá, zbytek notně zchátralý. Z postranních uliček němě zíraly vymlácené světlomety rezavých traktorů a náklaďáků ze sovětské éry. Několik lidí ve vesnici zjevně ještě zůstalo, zdálo se však, že většinu obyvatel tvoří toulavé kočky a psi.

Poslední večer v Kitenu jsme se rozhodli završit lahodnou večeří v jedné z mála otevřených restaurací ve městě. Jídlo tu měli opravdu dobré, nemile nás však překvapil nelibě páchnoucí, zřejmě několik týdnů nemytý číšník. Jeho závan byl cítit vždy, když prošel mezi stoly, a mnohé z nás to opravdu znervozňovalo. Navzdory tomu se všem podařilo udržet večeři v žaludku a za zvuku kytary jsme strávili večer příjemným posezením na pláži.

Nesebar

Následujícího rána jsme si přivstali, abychom mohli pozorovat ptactvo v pobřežních mokřadech Ropotamo. Tato přísně chráněná přírodní rezervace je svou pestrou faunou vyhlášená po celém světě. Když jsme se však za lehkého mrholení rozespalí dopotáceli od autobusu k vodnímu kanálu, který nás od hlavního mokřadu dělil, očekávání vystřídalo zklamání a rozhořčení. Zjistili jsme totiž, že do rezervace se dá dostat pouze přívozem, po kterém však nebylo mimo sezónu a navíc v době pandemie covidu ani slechu. Po chvíli nerozhodného přešlapování na břehu jsme se sklíčeně vydali zpět. Chuť nám ale spravila malá okrajová část mokřadu, na kterou jsme náhodou narazili o několik set metrů dál a která byla přístupná i z pevniny. Nad povalovým chodníčkem se jako v tropické džungli pnuly bujné liány, z nichž nejnápadnější byl nepříjemně trnitý přestup drsný (Smilax asper). Před námi se otevřela magicky vyhlížející mozaika vrb, tůní a rákosin. Než jsme se stačili pokochat touto podívanou, srdce všech ornitologů poskočila nad křiklavým hlasem chřástala vodního (Rallus aquaticus). Ozývali se ze všech stran, musela jich kolem být možná desítka. Neváhali jsme a spustili jsme z reproduktoru chřástalí volání, abychom je přivábili blíže. A vskutku! Na několik vzácných okamžiků se chřástalové osmělili vylézt z rákosí a ukázat se nám v plné parádě. Ač byla tato exkurze kratičká a vůbec nešla podle plánu, byl to nakonec opravdu neobyčejný zážitek.

Naše cesta pokračovala do solné pánve poblíž velkého města Burgas. Toto slanisko slouží primárně jako zdroj soli, ovšem v méně využívaných částech se uchytil pestrý život. Vegetaci tvořily mnohé halofilní rostliny, jako slanobýl či slanorožec. V menších vykopaných nádržích s vodou se nám podařilo chytit podlouhlou rybu jehlu úzkonosou (Syngnathus tenuirostris), velmi věrohodně napodobující mořskou vegetaci. Drobnými fialovými kvítky zdobila pevninu mezi nádržemi statice (limonka). Několik slaných nádrží nás zaujalo pro svou nápadně červenou barvu, později jsme zjistili, že toto zbarvení zapříčinila zelená řasa Dunaliella sp., která ve svých buňkách akumuluje betakaroten. Tato řasa je adaptovaná na život v hypersalinních vodách, hypertonickému prostředí se brání produkcí glycerolu. Z povzdálí jsme sledovali i proces těžby soli postupným odpařováním stále koncentrovanějšího solného roztoku a následným vybagrováním soli, vyčištěním, svezením na obrovské hromady a odvezení úzkokolejkou. Postupem času si nás ale začali všímat místní pracovníci a cosi na nás pořvávat. Z tónu jejich hlasu jsme pochopili, že tu asi nemáme co dělat, a raději se vydali zpět k autobusu.

Popojeli jsme jen několik málo kilometrů k historickému městu Nesebaru rozkládajícím se částečně na poloostrově. Toto starobylé město bylo založeno Řeky již v 5. století před naším letopočtem, jedná se tak asi o nejstarší souvisle obydlené město v Bulharsku. Pyšní se mnoha cennými památkami včetně kostelů z 5. a 6. století, proto bylo v roce 1983 zařazeno do světového dědictví UNESCO.

Díky tomu, že jsme Nesebar navštívili po letní sezoně a navíc v době mnoha restrikcí, měli jsme celé město téměř pro sebe. Stálých obyvatel je zde totiž velmi málo a město funguje tak trochu jako velký skanzen, je zcela závislé na turistickém ruchu (to platí zejména pro Staré město na poloostrově, Nové město na pevnině má rezidentů více). Obdivovat jsme mohli například zříceninu kostela svaté Sofie, zatímco jsme ve stínu popíjeli kávu a mlsali místní dobrůtky. V křivolakých uličkách jsme také měli možnost koupit si pohledy, koření, tradiční sladkosti (například sladké želé s různými příchutěmi zvané lokum, původně tureckou pochutinu, která se stala součástí bulharské kultury) či jiné suvenýry. Asi nejvíce z celého Nesebaru nás pobavila česká restaurace Praha, která pod velkou podobiznou Švejka inzerovala Plzeň a knedlo-vepřo-zelo. Mentálně osvěžení historicky a kulturně nejbohatším dnem expedice jsme vyrazili strávit noc na poslední přímořské lokalitě u pláže Irakli.

U Irakli nás přivítala již téměř důvěrně známá scenérie světlého mediteránního lesa, ve kterém dominovaly zejména duby. Než jsme stihli postavit stany, už se stmívalo, takže po stránce biodiverzity jsme měli možnost pozorovat pouze noční zvířata, například Hogny a stonohy (Scolopendra sp.). Při našem podvečerním rozjímání jsme byli náhle vyrušeni prapodivnými zvuky. Původně jsme podezírali ostatní členy expedice (zvláště pak kolegu Plavce), později se však ukázalo, že se jednalo o akustické projevy šakalů obecných (Canis aureus). Nejzajímavější úlovek této lokality jsme však našli v moři. Během zpívání u táboráku na pláži byl uloven krab rodu Liocarcinus, který na rozdíl od těch, které jsme viděli v Kitenu, dává před lezením po skalách přednost pohybu po písčitém dně nebo nad ním. K pohybu nade dnem je přizpůsoben přítomností pádlovitě rozšířených zadních nohou. Ty, kteří byli ráno ještě ospalí, spolehlivě probral Albert, který se na pár desítek metrů ujal volantu. Zážitek to byl krátký, avšak intenzivní. Poté, co řidiči převzali velení nad autobusem, jsme s mnohem větším klidem vyrazili napříč Bulharskem směrem na západ.

Šipka a Jasenovo

Naše první zastávka na této cestě byla u thrácké hrobky u města Šipka. Thrákové byli obyvatelé této oblasti v období starověku, tato konkrétní hrobka pocházela nejspíše ze 4. století před naším letopočtem. Účastníci se spontánně rozdělili na několik skupin, někteří šli explorovat hrobku a její okolí, jiní se vydali prozkoumat a především se vyřádit na balíky sena u rozsáhlého růžového pole. Osekané větve růží tvořily ideální prostředí pro několik druhů včel kyjorožek (Ceratina), které si staví hnízda v rostlinné duši. Podél cesty tu rostly nebezpečně vyhlížející dřezovce trojtrnné (Gleditsia triacanthos), které zaujmou nejen svými trny, ale především výraznými dvoubarevnými lusky. Tento strom je v Evropě nepůvodní, pochází ze Severní Ameriky. Ze své domoviny si však přivezl i parazita semen, brouka rodu Megabruchidius. Velmi půvabným nálezem z této lokality byla pestře zbarvená housenka lišaje pryšcového (Hyles euphorbiae). Poblíž Thrácké hrobky pak byli nalezeni smrtníci (Blaps sp.) a mravenci rodu Messor. Na nepříliš vzdáleném poli byl také pozorovatelný dnes už vymizelý zemědělský fenomén, tj. rozstřelování hnoje po poli za pomocí výbušnin. Tato neočekávaná skutečnost nás ponejprve celkem vyděsila.

Další zastávkou jen o několik kilometrů dále byl potok u vesnice Jasenovo. V jeho okolí jsme se kochali malebnou mozaikou drobný políček, pastvin a lesíků. Mimo celou řadu zajímavých organismů účastníky zaujal především vratký kinklající se most, který posloužil jako perfektní houpačka. V peřejích pod ním jsme objevili strunovce (Nematomorpha), který právě vylézal z nebohé kobylky. Strunovci jsou paraziti, kteří přinutí svého bezobratlého hostitele skočit do vody. Zde se hostitel utopí a strunovec se spokojeně rozmnoží a naklade vajíčka, z nichž se vylíhnou larvy, které vypijí další nešťastníci. Ve stinném korytu potoka rostl prudce jedovatý podražec křovištní (Aristolochia clematitis). I přes jedovatost této rostliny se na ní dokáže vyvíjet housenka motýla pestrokřídlece podražcového (Zerynthia polyxena), která je schopna ukládat jed do vlastního těla a sama se tak stát jedovatou. Svou nepoživatelnost dává najevo výrazným aposematickým zbarvením. Po této zastávce nás čekala cesta až k srbským hranicím na lokalitu Golemo Malovo, která zabrala zbytek dne.

Golemo Malovo

Na tábořiště jsme dorazili až za tmy. Vhodných míst ke stanování tu bylo málo, proto jsme se museli spokojit se skládkou stavební suti. Druhý den ráno jsme započali důkladným balením a přípravami k odjezdu zpět do ČR. V poledne na účastníky čekala opakovací hra, při které chodili po skupinkách na různě tematicky zaměřená stanoviště, kde jim organizátoři pokládali otázky týkající se fenoménů, především organismů, které jsme během expedice potkali. Po konci hry jsme se rozdělili na skupiny a vydali se na kratší exkurzi.

Hřebenová skupina se vydala k nedalekému vysokému kopci nad táborem. Po chvíli relativně náročného šplhání do prudkého svahu (ačkoliv někteří jedinci ho dokonce byli schopni vyběhnout) jsme byli za své úsilí odměněni nálezem rosničky a hnízda vosíků. Na úplném vrcholu kopce nás čekalo příjemné spočinutí v podobě laviček a sdíleného oběda a posléze i focení pod stožárem s vlající bulharskou vlajkou. Následně se naše skupina rozštěpila na dvě poloviny, z nichž prvá se vydala rychlým tempem dolů s kopce, chtíc stihnout proexplorovat ještě nedaleký mokřad, zatímco druhá zůstala na vrcholu, pojedla zbytky oběda a po exploraci nedaleké kapličky (do které nás pustil mimořádně milý a hodný Bulhar) se prodrala skrz porosty nízkých dubů zpět do tábora.

My jsme se s nevrcholovou skupinou vydali proexplorovat nedaleký mokřad. To se ovšem ukázalo jako nesnadný úkol, neboť nás po několika stech metrech zastavil rozhořčený Bulhar, který nám z okýnka své omlácené Toyoty směsí lámané angličtiny a zuřivé gestikulace vysvětlil, že tímhle směrem to patří jemu a že se máme klidit. Nakonec jsme však našli alternativní cestu k mokřadu, která přes jeho pozemek nevedla. Tato nepříjemnost se dokonce ukázala být skrytým požehnáním, protože cestou jsme u silnice potkali maličké extrémně roztomiloučké želvátko želvy bahenní. Chudáček želvátko se ocitlo samotné u silnice. Naštěstí jsme ho našli a odnesli zpět do mokřadu. Kromě tohoto roztomilého zážitku jsme v mokřadu (navzdory tomu, že byl v této roční době převážně vyschlý) narazili i na mnoho jiných zajímavých organismů. Gracilní ploštice štíhlenka je obyvatelkou rostlin s lepivými trichomy, kterým se umí díky svým dlouhým nohám vyhnout, a může vysávat mrtvolky hmyzu, který takové štěstí neměl. Po průzkumu mokřadu jsme se vydali dál do opuštěných sadů a trnitým křovím zarůstajících pastvin na úpatí vrchu Petrovski krst, kde se měla podle mapy nacházet štola, najít se nám ji ovšem nepodařilo. I tak ale byla tato exkurze velmi příjemnou tečkou za zdařilou expedicí.

Cesta domů

Cesta skrz Srbsko probíhala klidně a my jsme si užívali poslední pohledy na mediteránní krajinu. Okolo půlnoci jsme dorazili k srbsko-maďarským hranicím na obávaný hraniční přechod Chorgoš. Srbští celníci na nás nebyli moc příjemní, přesto nás po kontrole nechali bez větších problémů projet. Drobné nepříjemnosti na srbské straně hranice však bledly v porovnání s martýriem, které nás čekalo na maďarské straně. Když jsme prošli pasovou kontrolou a už to vypadalo, že nám dají pokyn k odjezdu, přikázali nám celníci, aby jeden z účastníků, který si bohužel zapomněl na sedadle několik epruvet, vybalil svůj velký batoh, který měl umístěný v zavazadlovém prostoru. Naneštěstí jedna z prvních věcí, kterou našli, byla kudlanka rodu Ameles. Marně Albert vysvětloval, vyjednával a smlouval, dostali jsme zdrcující ultimátum – buď se vrátíme do Srbska, vyházíme všechny organismy a budeme propuštěni přes hranici, nebo nás na celnici zatknout. Nastala zběsilá diskuse, co si s nastalou situací počneme. Pokusit se znovu projet tento hraniční přechod s organismy nepřipadalo v úvahu, to samé platilo i o ostatních přechodech do Maďarska, neboť zpráva o žlutém autobuse plném vzpurných biologů se mezi celníky nepochybně rychle rozšíří. Uvažovali jsme o cestě přes Chorvatsko, ovšem tam by nás podobně jako do Rumunska nepustili kvůli koronavirovým opatřením. Náš pobyt na území Srbska byl navíc omezen na rychle se krátících 24 hodin, museli jsme proto jednat co nejdříve. Hrdinnou oběť na oltář vědy nakonec přinesli Míša Mikát a Vojta Koštíř, kteří se nabídli, že drahocenné vzorky propašují leteckou cestou z Bělehradu. Nechtěli jsme nechat naše kamarády samotné v cizí zemi, ještě ke všemu v takto prekérní situaci, ale shodli jsme se, že jiné východisko zkrátka neexistuje. Vybalili jsme proto všechny živé i neživé přírodniny, které jsme s sebou vezli, a napěchovali jimi krosny našich hrdinů. Když se vydávali na svou strastiplnou pouť, celá expedice jim vyjadřovala svůj vděk. Jen Míra Mikát se na celou scénu díval zamlkle a zamyšleně. Nakonec jen tiše prohlásil “To je můj syn.” V tom okamžiku bych přísahal, že jsem v koutku oka toho jinak stoického muže zahlédl slzu.

Druhý pokus o průjezd přes hranice na jiném hraničním přechodu (přeci jen jsme nechtěli potkat ty stejné celníky) proběhl bez problémů a my jsme sice s několikahodinovým zpožděním, ale i pocitem úlevy, že máme hraniční přechody za sebou, pokračovali v cestě domů. Po cestě zpět jsme zpívali, hráli na kytary a užívali si poslední společné chvíle na expedici. Albert vždycky říká, že po návratu z Balkánu je třeba provést debalkanizaci. My ale doufáme, že kousek Balkánu zůstane ještě dlouho v každém z nás.

Zápis sepsali Tarbík a Tyrkys, za pomoc při jeho tvorbě moc děkujeme také Vojtovi Brožovi, Honzovi Maternovi, Danu Čičovskému, Vojtovi Waldhauserovi, Hance Jeřábkové, Míšovi Mikátovi a Jitce Mrozkové