> O nás
> Praktické informace
> Proběhlé akce
> Fotografie
> Odborný program
> Fluonoční kultura
> Expedice
> OdkazyPokud se chcete na Fluonoci zúčastnit, je nezbytné se přihlásit pomocí registračního formuláře. Odkaz na formulář příslušící k nejbližšímu soustředění naleznete na stránce s informacemi o aktuálních akcích. O spuštění registrace se můžete nejspolehlivěji dozvědět prostřednictvím pozvánky zaslané na váš e‑mail. K odběru těchto e‑mailových pozvánek se lze přihlásit pomocí internetového formuláře (do e‑mailové schránky vám pak budou pozvánky na akce chodit přibližně šestkrát do roka).
Ve vlastním přihlašovacím formuláři jsou kolonky k vyplnění osobních údajů (jméno, věk apod.), a také tzv. selekční otázky. Na základě odpovědí na ně probíhá výběr účastníků, je proto potřeba odpovídat na ně pečlivě (vzorové otázky a odpovědi naleznete níže). Doplňkově mohou být uvedeny také tzv. exprimační otázky (pro význam slova exprese v žargonu Fluorescenční noci viz Fluonoční slovník). Odpovědi na tyto otázky nemají žádný vliv na pravděpodobnost přijetí na FN, slouží pro pobavení tázaného i tazatelů.
Dbejte na to, abyste formulář odeslali nejpozději ve stanoveném termínu, včas přihlášení mají přednost.
Počet účastníků FN je z praktických i jiných důvodů omezený a uchazečů je zpravidla více než volných míst. Z toho důvodu je nutné provádět selekci uchazečů. Při selekci se snažíme zohlednit řadu parametrů tak, aby FN poskytla účastníkům co možná nejvíce obohacující zážitek.
Hlavním parametrem jsou selekční otázky, na které účastníci odpovídají při vyplňování přihlášky. Jelikož je FN zejména biologicky zaměřenou akcí, bereme ohled na odbornou kvalitu odpovědí, oceňujeme však také originalitu, tvořivost či smysl pro humor. Odpověď na selekční otázku je značně volný žánr, klademe nicméně určité nároky na délku — odpovědi nesmí být delší než 777 znaků, zároveň by ale neměly být příliš krátké. Kratší odpovědi sice přímo nepenalizujeme, ale pro kvalitní vyjádření svých myšlenek uchazeči obvykle potřebují většinu stanoveného limitu, což odpovídá několika rozvitým větám. Odpovědi mohou být psány vážně i méně vážně, alternativní literární formy (např. poezie) jsou rovněž přípustné. Důležité je, že v důsledku by z odpovědi mělo být zřejmé, že právě ty jsi pro FN ten pravý.
Dále uchazeče dělíme do kategorií podle toho, kolikrát se již v minulosti účastnili, pro každou kategorii pak existuje určitý počet volných míst. Tím je zajištěna zdravá obměna účastnické základny a matadoři i nováčci mají férovou šanci. Místa v jednotlivých kategoriích zaplňujeme podle získaných bodů. Body lze získat zejména kvalitními odpověďmi na selekční otázky, dále například také řešením korespondenčního semináře Biozvěst (jeho řešení však rozhodně není podmínkou k účasti). Pozdní přihlášení nebo neschopnost účastnit se celé FN naopak vedou ke ztrátě bodů.
Zde si můžete přečíst některé otázky, na které měli zájemci o Fluorescenční noc v nedávné minulosti odpovídat a k nim nejlépe hodnocené odpovědi účastníků (odpovědi se vám zobrazí po kliknutí na jednotlivé otázky).
Až se stanu v příštím životě krásnoočkem
s překrásným rudým očkem,
chci se svou krásnou krásnočkou
prodírat se organickou močk...
Namasíruju jí pelikulu,
ostatní Euglena mají prostě smůlu.
Ona je moje jediná,
krásnoočka nevinná.
Někdy ale přísahám,
že ji určitě za bičík zatahám.
A tak si tu vesele fotosyntetizujeme,
dokud v týhle louži neuschneme.
Rád by som porovnal ťahavičnosť bičíkov prokaryotických a eukaryotických organizmov, takže napríklad Helicobacter a roztomilučká Giardia.
Ešte viac by ma ale asi zaujímalo to či by sa dalo za bičíky efektívne ťahať s použitím mikromanipulátora, kokrétne teda či by bolo možné ťahaním za bičíky oddeľovať od seba bunky tesne po delení a zmierniť tak stres pre samotné bunky pri meraní replikatívneho starnutia. Zaujímavé a s trochou šťastia využiteľné by to bolo predovšetkým pri nejakom známejšom modelovom organizme, napríklad u Trypanosoma brucei.
Za bičíky bych velmi ráda zatahala Paulinellu chromatophoru, protože je to naprosto husťácký prvok, nejenom, že má strašně roztomiloučký tvar, ale navíc ještě je velmi populární a já chci tahat za bičíky jen populární jednobuněčné organismy. Pulinella chromatophora je tolik populární, protože se na ní dá sledovat průběh primární endosymbiózy. <3
Když jsem byla malá, tak se moc líbili bičíkovci rodu Trypanosoma a Trichomonas (asi kvůli undulující membráně), ale nespíš by to nebyl nejlepší nápad. Nechtěla bych se s nimi intimněji potkat. Kdybych je měla zatahat za bičíky, musela bych to udělat dost rychle a utéct dřív, než by se otočili. Takže bych asi volila organismus třídy Chrysophyceae, protože nejsou tak agresivní.
Můj plán záchrany by sestával z následujících bodů:
1) ochrana jejich přirozeného prostředí - zřízení a udržení vhodných rezervací. Proč? Aby měli kde pohodlně existovat a množit se.
2) zamezení pytláctví (např. komunikace s místní vládou, pokus o osvětu - nosorožčí rohy opravdu nemají zázračnou uzdravující moc). Proč? Aby nám je všecky nepostříleli.
3) podnícení místního obyvatelstva ke spolupráci na projektu (odchyt a značení zvířat, monitoring) Proč? Protože pro udržení dlouhodobého soužití nosorožců a lidí je důležité budovat v lidech pozitivní vztah ke zvířatům a také proto, že se domorodci v místních podmínkách lépe orientují a mohou se ukázat vědě prospěšnými.
4) pečlivé plánování množení nosorožců chovaných v zajetí. Proč? Lze se tak do jisté míry vyhnout inbreedingu či předejít vzniku geneticky podmíněných chorob.
5) obezřetné reintrodukce nosorožců do jejich původního prostředí. Proč? Protože mezi stébly savanových trav a větvemi savanových dřevin se vyjímají daleko lépe než mezi betonovými stěnami ubikace v ZOO ;o).
Vzhledem k tomu, že uspání, uříznutí a následné vypuštění do přírody nepomáhá (pytláci zabíjejí zvířata i tak), je podle mě jediná možnost neustálé sledování pomocí mikročipů nainstalovaných v rohu (ne místnosti, nýbrž v rohu toho jednorožce). Kdyby byl tento nosorožec zabit, dal by se vystopovat jeho roh a bylo by možné potrestat pytláky. Vím, že by to pytláky neodradilo úplně, ale snad by se zmenšil alespoň jejich počet. Důležité je podle mě také zachování chovu v Zoo a zvětšení počtu strážců parku. To by vedlo nejen k ochránění nosorožců, ale také k posílení ekonomické situace v Afrických státech. Samozřejmě by to musela dotovat nějaká velmoc, např. Čína, která by tak alespoň trochu odčinila svou vinu v tomto problému.
Určite by neuškodilo zvýšiť povedomie miestneho obyvateľstva (ale aj globálneho) o nezmyselnosti lovu nosorožcov pre rohy, keďže pytliactvo je stále pomerne vážnym problémom a po rohoch nosorožcov je stále dopyt. Pri poddruhoch (či druhoch) s výrazne nízkym počtom jedincov by mohla snáď pomôcť aj reintrodukcia zvierat z chovov v zoo do "voľnej" prírody, podľa možnosti do strážených parkov (rezervácii), ktoré by sa mohli zriadiť v oblastiach kde sa ešte vyskytujú (čo sa vlastne asi aj robí). Plus ešte jeden tak trocha sci-fi nápad, do budúcnosti (pre prípad pokračujúceho ústupu či úplnej extinkcie) by teoreticky mohlo pomôcť odobratie vajíčok a spermií z viacarých jedincov a ich uskladnenie pre prípadné umelé oplodnenie (náhradnej matky prípadne aj iného poddruhu pokiaľ by to bolo možné), následne by sa to teda dalo využiť na neskoršiu reintrodukciu či aspoň zvýšenie genetickej variability.
Tak jednoznačne to, že na ňom rastú rôzne roztomilé huby. Nielen pár druhov, ale vcelku slušná diverzita z mnohých skupín, často aj špecialistov (napr. na truse tetrova či iných kurovitých plazov rastie Peziza perdicina). Veľkou výhodou je aj to, že sa na ňom dajú huby pestovať aj doma keď vonku zúri zima a mráz a iné zaujímavé huby (zvlášť teda ascomycota) sa dajú pozorovať len obtiažne, taký milučký Ascobolus na hovínku vtedy veľmi poteší. Trus je však zaujímavý aj z mnohých ďalších hľadísk ako napríklad parazity (resp. teda ich vajíčka) v ňom obsiahnuté sú tiež veľmi zaujímavé.
Trus je pobytovou stopou, podle které můžeme poměrně přesně determinovat organismy, aniž bychom je viděly a dozvědět se, čím se v poslední době (nebo i obecně) živí, aniž bychom je viděli žrát. Zajímavé mi přijdou i organismy žijící v trusu (larvy vrubounovitých, dvoukřídlých...), organismy, které se trusem šíří (ať již jde o třešně nebo motolice). To, že lze trus využít i k diagnóze chorob (podle jeho konzistence, bakterií v něm, nebo vajíček parazitů). Z určitých druhů trusu se, poté co vyschnou, dá i rozdělat oheň, což může být v některých případech velmi zajímavá skutečnost. A v neposlední ředě mi připadá zajímavé, jak může být takový trus i estetický. Například hromada čerstvého hnoje na které se hřejí zajíci v chladném jarním ránu za růžového východu slunce...
To záleží, čí je to trus. Například můj vlastní trus mi zajímavý vůbec nepřijde. Pokud je to ale trus kraví, či jačí, to už je jiná. V kravím trusu totiž žijí mí oblíbení brouci: lejnožrouti (Onthophagus), komu by se také takoví krásní boručci nelíbili? Jačím trusem se zase dá topit, takže zima nemusí být tak hrozivě ledová, jako je při nedostatku jačího trusu.
Co vše nám může prozradit o jeho majiteli, od problémů zažívacího traktu (např. poškození stěny), přes složení potravy, až po zjišťování střevních parazitů (tady jsem pravděpodobně ovlivněn první úlohou Biozvěstu), podle kterých lze často majitele i identifikovat. Za nejzajímavější ale považuji především koprolity, díky kterým máme alespoň hrubou představu o složení potravy (herbivor, karnivor/omnivor, nebo i důkazy kanibalismu) a evoluci některých parazitů již vyhynulých (skupin) živočichů.
1. Dark Chocolate Is Good For You - And Now We Finally Know Why! - tento titulek článku mluví za vše, teď mi nic nezabrání v přejídání čokolády!
2. Extinkce obřího nelétavého ptáka Moa nebyla zcela jenom chyba lidská.
Okrem iného napr. zistenia (resp. teda výsledky na základe porovnania sekvencii DNA) o čeľadi Pyrenomataceae publikované v článku "A phylogeny of the highly diverse cup-fungus family Pyronemataceae (Pezizomycetes, Ascomycota) clarifies relationships and evolution of selected life history traits". Konkrétne napr. fakt že rod Pulvinula vôbec nie je tak blízky príbuzný rodom Octospora a Lamprospora ako by sa na prvý pohľad podľa ich vzhľadu mohlo zdať. Zaujímavé je to aj preto, že jeden o niečo starší článok venujúci sa problematike rodov Octospora a Lamprospora použil ako outgroup práve rod Pulvinula a z tohto staršieho článku (a zmien v taxonómii týchto rodov v tomto článku navrhnutých) čerpal asi aj Index Fungorum a je tam v tom ešte stále dosť reproverzný bordel (navyše je to tam aplikované nerovnomerne iba pri časti druhov aby to ľudí ešte viac zmiatlo). Tieto novšie zistenia o tejto problematickej skupine húb by tak mohli tento bordel aspoň sčasti pomôcť napraviť.
http://www.reflex.cz/clanek/veda/55059/scena-jako-z-hororu-30-tisic-let-stary-virus-z-ledu-ozivl-v-laboratori.html
http://www.pnas.org/gca?gca=pnas%3B1320670111v1&allch=&submit=Go
http://www.abc.net.au/news/2014-03-04/30000-year-old-virus-from-permafrost-is-reborn/5296436
Objev viru Pithovirus sibericum. Zaujalo mě, že kvůli globálnímu oteplování by se teoreticky mohly probudit neznámé patogeny, které jsou v současné době zamrzlé v permafrostu. Také mě zaujalo, jak je tento virus velký a jak má bohatou (nevím jaké přídavné jméno použít, ani tohle mi sem úplně nesedí, ale víte, jak to myslím...) DNA.
Asi nedávný objev amerických astronomů, tzv. gravitační vlny. Mají být ozvěnou masivní expanze vesmíru po velkém třesku a byly by, pokud se objev potvrdí, chybějícími důkazy dvou teorií, z nichž jedna je Einsteinova všeobecná teorie relativity. Objev mě zaujal díky svému významu - astronomové hledají gravitační vlny už celá desetiletí. Zároveň nám podává nové informace o vzniku vesmíru, což se mi, vzhledem k tomu, jak dávné období vědci zkoumají, zdá vskutku obdivuhodné. A učitelé by ve své často vágní výuce o vzniku vesmíru mohli konečně pracovat s ověřenými informacemi.
Asi nejvíce mě zaujal objev gigantického Pandoraviru. Fascinuje mě hlavně to, jak mohl tak dlouho unikat vědecké pozornosti. Také mi připadá velmi zajímavý jeho vysoký počet proteinových genů (přes 2500), což se sice u takhle velkého viru dá očekávat, ale stejně mi to na vir připadá docela hodně.
V rámci mého tématu na SOČ "Jak rostliny reagují na zvuk". Zjistil jsem, že nižší frekvence pod 320Hz způsobují deformaci rostlinných orgánů a a to hlavně kořene, který je velmi citlivý na koncentrace IAA která se při stimulaci vibracemi tvoří ve větší míře a to u klíčcích rostlin pravděpodobně v endospermu. Tento objev mě zaujal proto, že rostliny jsou schopny reagovat i na takové podněty jaké vnímáme my a chovají se jinak u každého zvuku také jako my.
Hodně mě zaujalo zmapování trasy a místa zimoviště lyskonoha úzkozobého. Tento drobný pták migruje ze Shetland, přes Grónsko a USA až na jih do Peru, což je trasa dlouhá 26000 km. Je to úžasné a fakt by mě zajímalo, co je k tomu vede.
Zaujalo mě zjištění, že se u koaly vyvinuly jakési druhé hlasivky, jimiž si domlouvají námluvy. Přijde mi fascinující, jak příroda dokáže organismy vybavit, jen aby zaujali opačné pohlaví a úspěšně tak předali svou genetickou informaci.
Na psech nejzajímavější jest fakt ten, že ač všichni pochází z předka ušlechtilého, Canis lupus zvaného, dokázali se vyvinout ve formy tak nízké a odpudivé, jako je ohavně kudrnatý pudl trpasličí, jež si nechává srst zastřihovat do tvarů podivných. Ze stejného předka se vyvinula i plemena lovecká, které zabijí, avšak nezpredují konzumenta řádu prvního, místo aby zpredovaly svého vykořisťovatele a žila svobodným životem bez zásahů tvorů s vyvinutějším telencephalonem.
Zaujímavý mi pripadá napríklad ich citlivý čuch a to že sa dajú vycvičiť na hľadanie hľuzoviek (Tuber) či iných podzemných húb, ktoré sú inak hľadajú pomerne obtiažne. Na rozdiel od prasiat navyše nezvyknú skonzumovať nájdené huby. Vcelku zaujímavé by mohlo byť využiť psy vycvičené na hľadanie niektorých vzácnych druhov aj na prieskum nových potencionálnych lokalít týchto húb a teoreticky by tak mohli pomôcť aj pri výskume tejto pomerne málo preskúmanej skupiny húb. Okrem toho mi pripadá zaujímavý aj psí trus na ktorom môžu rásť aj v celku zaujímavé huby.
Nejspíš to, jak vysoké postavení si dokázali získat u lidí. V dnešní době staví mnoho nadšených pejskařů své čtyřnohé miláčky dokonce nad úroveň svých lidských bližních, dokáží do nich vrážet spousty peněz a lidé si je občas pořizují místo dítěte. Zajímavé však je, že jsou psi s lidmi spojeni možná už od dávných věků - lidstvo je domestikovalo dávno před kočkou, kozou, krávou, koněm či slepicí, tedy zvířaty hospodářsky užitečnějšími. Dalším zajímavým faktem spojující lidi a psy jsou problémy s prostatou, které se u jiných živočichů nevyskytují. Lidé se psy jsou tedy spojeni v mnoha ohledech. :)
Že mají společného předka-vlka, ačkoli současné rasy si často nejsou vůbec podobné (jezevčík x chrt...). Také mě zaujalo, že se stále instinktivně drží ve smečkách (pokud to jde) ačkoli v poslední době jsou častěji chováni samostatně. Vytím reagují nejen na vytí jiných psů, ale i na zvuk zvonů, sirénu (sanity, policie...). PS: psi jsou bezesporu zajímaví, ale kočky mám radši...
K psům upřímně nemám nejlepší vztah. Nejzajímavější mi přijde to, jak je geneticky upravují aby vypadali jako štěňátka co nejdýl a aby připomínali děti, aby si je lidi kupovali.. až krajně děsivé... ůůůů
Je to první domestifikované zvíře, také jsem někde četl, že jsou s chutí predovatelní a dokonce o nich existuje i několik přísloví jako "Bílá pes - dobrá pes" a "Pes, který štěká, je nedovařený"
Osobně a důvěrně znám pouze jednoho psa, který mě neustále něčím překvapuje. Pominu-li fakt, že při svých 35 cm v kohoutku bez problému zdolává plot vysoký skoro 1,5 metru, je to asi jeho schopnost poznat, o čem se mluví (asi ani ne tak z významu slov, jako z tónu řeči, jaký člověk mimoděk vydává).
To, že nedokáží pořádně metabolizovat theobromin. Nevím, jak moc neobvyklé to je, ale je to jediné zvíže o kterém jsem to slyšel, takže mi to přijde docela zajímavé.
A zajímavá otázka skoro jsem čekala psy nebo kočky ? toto dále nebudu rozvádět... psy jsou zajímavými tvory kteří často obývají společné prostředí s člověkem. Někdy mám pocit, že pes je až moc chytrý. Vždy pozná alespoň ten náš, že jej někdo fotí, což nemá rád. Ne že by utekl, takže při úprku by bylo možné jej vyfotit, ne, on přijde k noze a spokojeně si pod nohy sedne, samozřejmě jakékoliv focení je ta tam a on to dobře ví. :) Pes dobrým zahradníkem... od dob co máme psa nemáme žádný problém s krtky jejich trvalé adresy byly přesunuty na vedlejší zahrady. V případě nějaké nečekané nevítané návštěvy rychle zasáhne, kope díry a hraje hru kdo s koho vždy vyhraje... Obvykle ktrtek veme nohy na ramena a prch pryč. V případě "ulovení" jej nezakousne jen si s ním hraje... pokud chcete slyšet další příhody s naším a i jinými psi, je třeba mi dát zelenou na FN...
Asi nejzajímavější mi připadá psí věrnost a oddanost vůči člověku. Fascinuje mě, že se pes dokázal po tak dlouhou dobu udržet po boku člověka a vyvíjet se s ním synchronizovaně, zatímco se ostatní domácí zvířata mění jen na chodící mrazničku plnou masa. To samozřejmě obvykle neplatí o malých rasách, jako jsou různí srnčí pinčové a yorkšírové, kteří mě nikdy o své přetrvávající inteligenci nepřesvědčili.
Vyčenichat a sežrat cokoliv co k sežrání je a tak se podobají některým lidem viz. já. Ale zajimavé je také to, že jsme za nějakých 10000 let dokázali vyšlechtit tak velké množství různých ras což je pro psy úžasný fylogenetický skok.
Ťažko povedať, no pravdepodobne mojim najobľúbenejším zvukom z prírody je hvízdanie svišťa ozývajúce sa naprieč tatranskými dolinami s ktorým mám spojené viaceré príjemné spomienky. V detstve som totiž vždy veľmi rád pozoroval tieto myšičky počas letných dovoleniek v Tatrách. Ďalším ideologickým zvukom, ktorý som však naživo ešte nepočul, no aj tak som si ho zamiloval je zvuk uvoľnovania výtrusov Helvella silvicola, ktorý by malo byť zvlášť dobre počuť v niektorých jaskyniach.
Těžko říct. Přírodu vnímám jako celek, zpívání kosa by nebylo tím pravým požitkem, kdyby k němu člověk necítil svěží jarní vzduch, kdyby k tomu nebzučely opylovači prvních jarních květů atd. Chtěla jsem sem napsat, že se mi těžko vybírá také z toho důvodu, že rostliny většinou samy o sobě zvuky nevydávají (za šumění listoví je zodpovědný vítr) a kanonádu, kterou prý děsí kolemjdoucí Hura crepitans, jsem zatím neměla příležitost slyšet. Nicméně strýček Google na dotaz "plant sounds" přeci jenom něco našel (a totiž to, že kořínky kukuřice klikají díky emboliím ve vodivých pletivech o frekvenci 220 Hz a dle autorky tento jev může být součástí vzájemné komunikace rostlin).
Nejraději mám soví samce dožadující se páření, neb většinou tento zvuk slýchám při estivaci s lese mírného pásu, kterážto je zdravá na plíce a obecně pro organismus prospěšná. Na tuto očistu těla i ducha poté mívám příjemné vzpomínky, vyvolané tímto bohulibým zvukem z hlavové části mé schránky tělesné, z corpus amygdaloideum in specie.
Bzučení včel a cvrkot kobylek, sarančat, cvrčků atp... To první se ozývá často na jaře, kdy se otepluje a začíná být pěkně, což je samo o sobě positivní a tak tento zvuk, který toto období doprovází je též positivní. Podobně cvrkot je nejčastěji slyšet v létě, když už pěkně je. Oba tyto zvuky mám ale ráda i bez těchto souvislostí.
Moc pěkný je souzvuk lesa, když v něm není žádné antropogenní narušování, člověk může slyšet spoustu roztodivných i líbivých zvuků...šum listí, pohyb větví, přesuny zvířat, vzájemné vábení zvěře a jiné důležité signály zvěře a tak dále ...... prostě vše co je přírodní a člověk do toho nezasahuje ideálním je i nějaký fluviání proces ... přímo v lese
Ten lidský, třeba: "Je večeře!" Nebo: "Tak fajn, dělej si, co chceš." Dále zvuk zurčení potůčku, speciálně s plným močovým měchýřem. Když je větrno a při výdechu nám z nosu zní meluzína. Jo, a ještě ten ptačí.
Asi to bude zurčení vody, které na mě působí vyloženě uklidňujícím dojmem. Zvláště oproti někdy až přírodním zvukům sourozenců, kteří jsou ve svých hádkách často podobni zvířatům, je to velmi vítaná změna. Také mám ráda zpěv ptáků - a je mi úplně jedno, že jejich zvuky nevyjadřují štěstí nebo dobrou náladu, či spíše nevrlost a varování, neboť si chtějí označit a bránit své teritorium. Naopak, cením si ptáků, že se projevují tak příjemnou cestou, protože to o svých hádavých sourozencích říct nemůžu.
Mým nejoblíbenějším přírodním zvukem je zpěv Slavíka obecného (Luscinia megarhynchos). To že je slavičí zpěv nádherný jsem věděl i dříve, ale i s nahrávkami jsem nikdy nemohl plně docenit jeho libuzvučnost, dokud mne loni na jaře neprobral z usínání. Je pro mne metaforou klidu, vlahého večera a přicházejícího léta. Také je příjemné usínat s vědomím, že se poblíž vyskytuje tento, dnes již poměrně vzácný, pták.
Kokrhání to asi nebude, protože kdo by měl rád brzké vstávání. Ale asi nejhezčím zvukem je pomalé kapání vody po dešti, které je periodické, uklidňující a je také alegorii času.
Nejsem sice zastáncem týrání zvěře, ale velmi mě baví poslouchat zvuky, které vyluzuje naše domácí diverzita, když mladší bratr cvičí na klarinet. Tento samotný nástroj je sám o sobě velmi hlučná záležitost, ale když se k melodii ještě přidá ponuré vytí psa a tento souzvuk se ještě snaží přičinlivě přeřvat papoušek senegalský, opravdu to vzbuzuje pozornost. Už proto, že je tato symfonie natolik hlasitá, že před ní nelze v rámci domu prchnout.
bzučení apis melifera, jakožto mých "domácích" mazlíčků
Asi zpěv ptáků, třeba rehka zahradního, jelikož značí, že s největší pravděpodobností došlo, dochází nebo dojde k nárůstu teploty (=není zima!). A zvuk hromu.
Neraději bych věděl, jestli jsme ve vesmíru sami, nebo jestli se někde daleko (klidně i blízko) od nás nachází nějaká inteligentní forma života. Chtěl bych to vědět ze dvou důvodů, samozřejmě ten hlavní je, že bych chtěl navázat kontakt a nějak se s planetou spojit, zjistit nové možnosti, poznat tamní přírodu, technologii. Taky by bylo super být slavný a uznávaný.
Chtěl bych moc rád vědět, jak houby poznají, kdy mají vytvořit plodnice. Nechápu jak může změť mycélií ve tmě půdy poznat, že je to správné období pro tvorbu plodnic. Bylo by skvělé zjistit, jak to funguje, protože by to pomohlo jak v houbaření, tak v celoročnímu pěstování léčivých hub.
Například to, jak funguje lidský mozek. Jeho fungování stále nebylo úplně zmapováno, je to pořád trochu záhada, také se objevují domněnky, že lidé nevyužívají veškerou jeho kapacitu. Jak miliony nervových buněk spolutvářejí naši povahu a prvky chování? Co všechno se podílí na našich rozhodnutích? Je to však vůbec možné zjistit, když i mozek zkoumáme zase jen mozkem?
Když se zamyslím, tak bych ze všech zajímavých organismů asi vybral Manticoru. Je to totiž roztomilý střevlíkovitý brouk, který patří mezi svižníky. Chtěl bych ho chovat, protože pro mě představuje personifikaci predace. Je to majestátní zvíře, jeho tělesná konstituce a mohutné mandibuly mluví za své. Pro africké kmeny jsou Manticory znamením smrti. Bohužel ale jejich chov nevidím příliš realizovatelně, jelikož vlastně ani není pořádně známá jejich bionomie a navíc jsou to vzácná zvířata, která by jistě kladla vysoké nároky na péči.
Ráda bych měla doma zvětšenou želvušku. Jednak mi přijdou svým způsobem krásné a jednak je téměř nemožné je zabít, takže v tom vidím ideálního mazlíčka pro kohokoliv.
Mojím snem vždy bylo chovat či pěstovat nějakou kuriositu. A tak si myslím, že taková Opabinia regalis nebo Anomalocaris canadensis by byly optimálnímy mazlíčky. Jsou krásní, mají elegantní stavbu těla a lidi by určitě zaplatili velké peníze za zaplavání si v pravěkém bazénu.
Po zkušenostech s našimi kočkami, které neustále skáčou na stůl, už rozbily několik kusů nádobí a poté, co vyrostly a přestaly odpovídat Lorenzovu schématu, se z nich vytratila všechna roztomilost, bych klasického domácího mazlíčka asi nechtěla. Láká mě něco užitečného, například kalifornské žížaly zpracovávající biologicky rozložitelný odpad. Nebo ovocné stromy na zahradu. Bylinky do kuchyně.
Představa, že 200 let do budoucna, moje tělo bude zcela disociované na nepatrné komponenty, které budou tuto hlínu v hrsti skládat. Můžu se dostat do trávicího systému nějakého členovce či strunatce a stát se součástí potravinového řetězce. Bude rozptýlena v živoucích entitách v malé Mléčné dráze v černé temnotě. Ach.
Na hrsti hlíny je samozřejmě zajímavé to, že obsahuje co do složky organismové ohromě široké spektrum živých věciček. Najdeme tam všecko od virů a bakterií, přes řasy, vyšší rostliny, bezobratlé, houby až po sem tam roztroušené kostišky obratlovců. osobně mám nejzajímavější zkušenost s hrstí hlíny takovou, že když ji člověk za účelem koukání na edafon prožene Tullgrenovým přístrojem a do tří do rána čučí na zalihovaný vzorky v binolupě, tak už je pak tak zblblej únavou a výparama, že nepozná ani třásněnku.
Vskutka zajímavá a obtížná otázka. Tak se na to podívejme postupně. Hrst hlíny můžeme složením více-méně rozdělit na anorganickou a organickou část. Organickou část (která je přece jen zajímavější) můžeme zhruba rozdělit na nějaké neživé organické zbytky a živé organismy. Z živých organismů jich bude velká část jednobuněčných. Buňka... To je vám ale zajímavá věc. Není to fascinující, že taková malá kapička vody v níž jsou nějaké aminokyseliny, tuky a další mrmely se dokázala zforrmovat do tak soistikovaných věcí jako jsou rostliny a zvířata? Že se taková spousta relativně jednoduchých věciček dokázala dohodnout a spolupracovat na tak komplexním systému?
Samozřejmě nemusí být zapsán v DNA ani nemusí být tvořen proteiny, ovšem bylo by vhodné, kdyby byl tvořen složitějšími molekulami s heteroatomy a rozdílnými náboji. Napadá mě poměrně jednoduchý "organismus" který by mohl existovat na Titanu. Samoreplikační, micellu podobná struktura s katalyzátory na povrchu umožňující polymerizaci molekul při replikaci.
Jinak co se makroskopičtějšího života týče napadá mě tryskoliheň machačova, která by žila v atmosféře plynných obrů, a měla by podobu duté olihně se sifonem a pohybovala by se prouděním vzduchu trubicovitým trupem. Taková meziplanetární konvergence.
Myslím si, že by tamní organismy byly v základních rysech podobné organismům na Zemi. Lišily by se však svou morfologií a anatomií v závislosti na tamních podmínkách (teplota, tlak, složení atmosféry…). Na většině planet by byl život ve stádiu, v jakém byl na naší planetě v období proterozoika. Pokud mám popsat konkrétní typ organismů, měly by tvar připomínající kouli (energeticky výhodná morfologie), ve které by již nebyla další kompartmentace, a jejich velikost by se pohybovala v řádech desítek centimetrů a energii by čerpaly ze slunečního záření, podobně jako naše rostliny a sinice fotosyntézou, byly by ale efektivnější- nedocházelo by u nich k reproverzním štyftům jako je fotorespirace. Také by se mohly mít podobu slizovité hmoty pohlcující okolní částice. Nemyslím si, že by život vzniklý jinde dospěl do takové, či dokonce vyšší úrovně, jako je na Zemi (tímto odkazuji na, pro mne poněkud iracionální, Hvězdnou bránu, Star Wars či Avatara, čímž samozřejmě nechci nikomu brát jeho názory či představy).
Velmi pravděpodobně by měl nějaké prvky společné. Když se zamyslím o životě větším, než co se vejde do louže, tak je asi velmi praktické mít nějaké smyslové orgány s dalekým dosahem (zrak nebo jeho ekvivalent) umístěné vysoko na těle, nebo mít k dispozici nějaké končetiny, s jejichž pomocí se dá pohybovat nebo s něčím manipulovat.
Naopak se ale může ve spoustě aspektů lišit, může mít třeba trojnou symetrii těla (tři ruce, ...), nebo může být založen na jiné základní kapalině používané k přenosu materiálu, než na vodě (ale na nějaké kapalině podle mě být založený musí a vodě připisuji díky jejím fyzikálním vlastnostem největší šanci :-)).
Předpokládám, že život vzniklý nezávisle na životu na Zemi by měl podobně jako pozemský život ekosystém založený na fotosyntéze nebo chemosyntéze a tělo na bázi nejspíše uhlíku, možná i křemíku nebo dusíku. Vzhledem k tomu, že většina dosud objevených exoplanet s podmínkami vhodnými pro vznik a existenci organických sloučenin má větší gravitaci než Země, méně vody, slabé nebo žádné magnetické pole a poměrně značný teplotní posun na jednu či na druhou stranu, předpokládám, že by to byly menší (>1 mm) terestrické organismy, pravděpodobně s pevnou vnější schránkou, schopné přežít dlouhá nepříznivá období ve stavu anabiózy. Lze si rovněž představit, že by se šířily na nová stanoviště pomocí větru, a to opět za pomocí vysušení, a tím pádem odlehčením svého těla. Pravděpodobně by se množily dělením, vyjímečně pohlavně, a potravu by získávaly buď autotrofně (foto/chemosyntéza), nebo by byly destruenty, predátoři by byli vyjímeční. Rovněž nelze vyloučit mutualistické vztahy na způsob lichenismu či mykorhyzy.
Na Novém Zélandu bych chtěl vidět drápkovce a haterii, protože jsou překrásnými milníky evoluce. Také bych chtěl vidět v přirozeném prostředí extra velkou rosnatku Drosera arcturi a extra malou rosnatku Drosera stenopetala. A když už bych byl na NZ, pozoroval bych taneční expresi Homo sapiens var. maori.
Ráda bych navštívila Argentinu, její severní výběžek Misiones, kterým sousedí s Paraguayí a Brazílií. Nachází se zde zbytky atlantského deštného pralesa, jehož rozloha je nyní ani ne pouhých 8% někdejší velikosti. I když se z historického hlediska dochovala zdevastovanější část, lze zde nalézt spoustu endemických druhů a biodiverzita je zde opravdu vysoká, srovnatelná s tou, která je v Amazonii. To, že se jedná o tropy, je už samo o sobě důvodem, proč sem jet- vysoká biodiverzita, teplé počasí po celý rok (ve srovnání se Sibiří) a alespoň místy člověkem netknutá příroda a spousta orchidejí. V tropech obecně je mnoho zatím nepoznaných organismů, kdy některé z nich mohou vymizet, aniž bychom je kdy poznali. Do tropů bych se chtěla podívat primárně kvůli botanice, převážně pak kvůli orchidejím, do Jižní Ameriky pak proto, že mi přijdou tamní živočichové úžasní (lvíček zlatý, lenochod, amazoňan rudoocasý…). Také bych se moc ráda podívala na vodopády Iguaçu. A tohle v sobě spojuje právě Misiones v Argentině.
Odmala mě fascinovali ptáci, proto určitě v některém ze států s nejvyšší ptačí diverzitou, asi v Ekvádoru nebo Peru. Tropičtí ptáci mají výrazně rozdílnou ekologii než temperátní, chtěl bych ten rozdíl pozorovat sám. Navíc je tam úžasný rozsah nadmořských výšek a tím pádem slušná diverzita biomů, nemluvě o tom, že jsem zatím nikdy nevytáhl paty ze západního palearktu a už návštěva jakýchkoli tropů musí být úžasná.
Stát si popravdě asi neumím vybrat. Pokud bych se už vydal pozorovat nějaké organismy, tak by se mi asi mnohem více líbilo vyhlédnout si třeba nějakou cestu a během ní pozorovat, jak se stejný/podobný živočich mění.
A pokud bych si už měl vybrat skutečně konkrétní místo, tak by mě docela lákalo sledovat nějaké podmořské organismy třeba někde v Oceánii, protože podmořské hlubiny (a technické hračky s nimi spojené) mě vždy lákaly :-)
Chtěla bych studovat biodiverzitu v Antarktidě (doufám, že nevadí, že to není stát v pravém slova smyslu). Je tam totiž zajímavá fauna i flóra. Z fauny bych asi byla nejzvědavější na velkého kytovce, v případě Antarktidy například na velrybu jižní. Zkoumání flóry by bylo pravděpodobně omezeno na mechy, řasy a lišejníky, ale o to by to bylo zajímavější. A dokonce tam prý rostou dvě krytosemenné rostliny – jedna metlice a jedna hvozdíkovitá chudinka, která je hrozně pěkná. Bavilo by mě sledovat různá přizpůsobení organismů na extrémní podmínky.
22 * 4 * 46 * 3 * 3 * (13^5) * 5 * 36 * B = 42
22...počet aminokyselin
4... počet základních bází DNA
46...počet chromozomů člověka
3...počet domén
3...počet párů komplementárních bází tvořící jeden gen
13^5...počet písmen ve slově "monofyletický" mocněno na počet písmen ve slově "taxon"
5...počet makrobiogenních prvků
36...počet molekul ATP získaných při rozštěpení 1 molekuly glukózy při aerobním štěpení v mitochondriích
B... tzv "bulharská konstanta" nabývá hodnot, které zaručují správnost výsledku
42...odpověď na základní otázku života vesmíru (a tak vůbec)
Nicméně, kdybych měla vybrat jen jedno nejpodstatnější, asi bych vybrala číslo 3 - počet komplementárních párů bází tvořících jeden gen.Toto číslo vychází z počtu aminokyselin. Kdyby gen tvořily jen 2 komplementární páry - bylo by možností uspořádání (při počtu 4 různých bází) jen 16 - DNA by mohla kódovat jen 16 aminokyseliny, pokud by páry tvořících gen byly 4 možností by bylo 256, což už je zbytečně moc.
DNA je dvojšroubovice, Fluorescenční noc má dvě slova,reproverzní štyft má dvě slova, kolomazivá gypsodrážka má dvě slova ryba má dvě skřele, lachtan má dvě nozdry, diptera má dvě funkční křídla, brouk má dvě krovky, pták dvě křídla.....NÁHODA?...NEMYSLÍM SI!!!
Nic mě nenapadá, takže napíšu něco o včelách, pokud jsou v hnízdě apisek DVĚ matky, tak se vždycky jedná o zajímavé děje. Takové situlace jsou, myslím, DVĚ.Jedna je ta, když se vyklube nová, neoplozená matka z matečníku a stará máma je chudák s rojem ještě v úle, druhá, docela zajímavá a stále opředená mnoha tajemstvími. Je to ta, když včely usoudí, že je máma už stará histerka a chtěj jí nahradit novou. Tomu se řiká tichá výměna. No a pak se teda vylíhne nová svěží včelí slečna a včely se o ní začnou starat a opotřebovaná máma umírá někde v ústranní. Někdy se zase stane, že včely krmí OBĚ matky a obě taky kladou. No, je to zvláštní....
Egocentricky mě jako první napadlo 6,2x10^9, protože zase koukám po svých buňkách a po DNA v nich (a obě alely potřebuji). Opravuji svoje tvrzení na 1/(10^9), tedy přibližný podíl chybně zařazených nukleotidů ke správně replikované DNA. Podstata fylogenetického vývoje a tedy rozmanitosti toho, co můžeme pozorovat dnes, mi připadá jako nejdůležitější číslo pro biologii.
Ehm..a ještě je tu ten šestiúhelník.
Neřekl bych, že biologie obsahuje důležitá a méně důležitá čísla, stejně jako objektivně neexistují čísla krásná a ošklivá. Za zajímavé číslo ale určitě považuji Eulerovo číslo, které se v přírodě vyskytuje celkem často, od poměru spirál ve schránce loděnky nebo hlemýždě, po poměr spirál, které nalezneme v květech, nemluvě o tom, že je základem přirozeného logaritmu, který využívá statistika nejen v biologii. Toto číslo se zdá z nějakého důvodu evolučně výhodné, což považuji za fascinující. Objekty, v nichž ho nalézáme jsou samozřejmě krásné (subjektivně).
Rád bych potkal pakudlanku jižní, jakožto jednoho se zástupců živočichů, kteří se v poslední době znatelně šíří a mají silný potenciál se dostat dál na sever. K takovým druhům nepatří jen pakudlanka, ale třeba kudlanka nábožná, křižák pruhovaný, zlatohlávek tmavý nebo drvodělka fialová. Z ptáků třeba strakapoud jižní či vlha pestrá.
Proč se tyto druhy šíří zatím není zcela jasné. Uvažuje se o globálním oteplování, změnami v krajině... Já si osobně myslím, že je to prostě proto, že se určité druhy a populace "chytí" za vhodné prostředí a začnou se šířit. (pokud je někde silná populace, která je oddělená, migrace jedinců do okolí je poté logicky také větší - mladé populace mají na vhodném místě sklon k přemnožování a tím poté i k migraci), proto je taky otázkou, zda právě určité "ostrovy" biodiverzity v krajině těmto druhům nepomáhají v šíření. Je to tak třeba i u kleštíka včelího, kdy neustálou léčbou populace snižujeme a tak nejenže nemůžeme vyšlechtit včely, které jsou proti varroáze odolné, ale také populaci roztočů neustále podporujeme v ranném stadiu, kdy není ustálená a rychle a masivně se množí.)
Otázkou také je, zda se takto druhy(nemusí to být jen druhy,ale i jinak geneticky založené populace) nešířily vždy, ale až teď jsm si toho začali všímat.
Taky se těšim na Míšovy ceratiny.
Doufám, že v rámci výjezdní FN potkám spoustu organismů, které ani na prstech všech účastníků nespočítám, zvláště pak těch ze skupiny Embryobionta, což se vzhledem k příznivé roční době jistě podaří. Pokud mám uvést jeden konkrétní organismus, byl by to jeřáb hardeggský (Sorbus hardeggensis). Tento strom je místním endemitem, vyskytuje se pouze na několika místech v NP Podyjí a v přilehlém rakouském NP Thayatal. Je to strom rostoucí v suťových lesích či zarostlých skalách a i když kvete v květnu, myslím, že se najde opozdilec, jehož květy budeme moci spatřit. Jeho evoluční původ je také velmi zajímavý- je hybridem jeřábu muku (S. airia) a jeřábu břeku (S. torminalis). V rámci ochrany je veden jako C1 (kriticky ohrožený) a je diploidní (tuto informaci zmiňuji proto, že některé hybridní rostliny jsou polyploidní).
Doufám v setkání hned s několika organismy. Zaprvé samozřejmě očekávám užovku stromovou, za kterou jsem v Podyjí byl už minulý rok, leč neúspěšně, hledal užovku stromovou, hada pro mě zajímavého už svojí velikostí vzácností na našem území. Čekám taky kudlanky nábožné, se kterými jsem se setkal zatím pouze jednou a tajně doufám v nález kobylky ságy, jež byla v Podyjí zaznamenána tuším minulý rok poprvé. Zrovna Fluonoc by měla být mezi prvními, kdo její výskyt zdokumentují!
Protože mám opravdu ráda herpetologii a ornitologii, je v NP Podyjí pro mě mnoho zajímavých organismů. Moc ráda bych potkala užovku stromovou v jejím přirozeném prostředí. Určitě bych chtěla vidět i užovku hladkou nebo podplamatou. Například na užovce podplamaté mi přijde zajímavý její způsob lovu - největší část jejího jídelníčku tvoří ryby a mě by zajímalo, jak dokáže chytit tak rychlou a kluzkou kořist. Z pohledu ornitologa bych nejraději spatřila moudivláčka lužního, na kterém je hrozně zajímavý jeho způsob stavby hnízda a to, jak si samice vybere samečka podle základu jeho hnízda a pak ho dostaví oba společně. Další ze zajímavých ptáků je dudek chocholatý, u kterého se mi líbí jeho hlasový projev.
V poledne, kdy létá nejvíce opylovačů jako jsou včely, pestřenky a motýli.V poledne se velice dobře sledují apisky, jelikož je většina létavek venku, nebo je nasátá nektarem, tudíž jsou v této době nejméně bodavé (mlaďušky, které se starají o matku a o plod bodají pouze výjimečně.
Okolo poledne rozkvétá nejvíce rostlin (třeba kozí brada kvete pouze okolo rána a poledne) a opylovači vyrážejí za potravou. V tu dobu se dá nalézt nejvíce jejich druhů. Hezky je to vidět v období, kdy je málo nektarové snůšky a včely létají vícemíně pouze ráno a v poledne.
Organismy pozoruji ráda po celý den i noc, nejraději ale okolo desáté a jedenácté hodiny dopolední. V této době lze pozorovat otevřené květy krátkodenních i dlouhodenních rostlin, ještě stále zpívají ptáci a poikilotermní živočichové se vyhřívají na osluněných, tudíž většinou i viditelných místech, či jsou již aktivní, jako ti homoiotermní. Je to také poměrně příznivá doba, co se týče ranního vstávání, teplota bývá v jarních a letních měsících (jak podle gregoriánského kalendáře, juliánského kalendáře tak i synodických měsíců) pro zimomřivé příslušníky Homo sapiens snesitelná či dokonce příjemná a na podzim a v zimě si moc nevybereme. Pokud bychom se rozhodli pozorovat biodiverzitu v horách, je větší pravděpodobnost, že zůstaneme suší dopoledne nežli odpoledne. Příznivým faktem je i to, že je světlo (pokud se nejedná o úplné zatmění Slunce či mlhu hustou tak že by se dala krájet) a tudíž nemusíme užívat pomocných svítidel spotřebovávajících energii.
Pod mikroskopem - večer a v noci - je tma a klid (někde)
Venku - kdykoli zahlédnu něco zajímavého
Saxifragu rosaceu - za světla, protože za tmy bych ji nenašla
Snažím se přizpůsobit aktivitě pozorovaných organimů, přestože tato doba občas nespadá do preferované doby aktivity mojí.
Najradšej pozorujem organizmy počas dopoludnia. Človek má vtedy dosť času vydať sa aj na dlhšiu vychádzku. Poobede resp. večer mu potom zostáva čas na analýzu vzoriek, ak mu to netrvá moc dlho dozvie sa čo našiel ešte v ten deň a snáď sa aj vyspí (pokiaľ to nie je podivnosť z okruhu Lamprospora miniata). Navyše v lete ešte vtedy nie je až tak strašne teplo a dá sa dobre pohybovať aj po otvorených priestranstvách.
To záleží na tom, jaký organismus to je. U rostlin bývá více než vhodné koukat se na ně přes den, kdy na ně člověk vidí (výjimkou jsou ty kvetoucí v noci). U živočichů je vhodné pozorovat je v době, kdy jsou nejaktivnější. Velmi jsem si oblíbila výlety za ptáky v brzkých ranních hodinách – má to svou atmosféru, když jde v létě člověk mokrou trávou k sítím a vidí u toho svítat slunce (ačkoliv tomu obvykle předchází kruté vstávání). Ale stejně pěkné je třeba i chytat noční hmyz na plátno nebo odposlouchávat netopýry, takže vlastně kdyby člověk nemusel spát, pořád by měl co pozorovat.
Mezi mé nejoblíbenější geomorfologické jevy patří údolní niva, svědecká hora a stolová hora. V údolní nivě se vyskytují lužní lesy, květnaté louky, mokřady, meandry, periodické tůně a podobné krásné jevy, zahrnující řadu zajímavých organismů. Roste zde spousta rostlin a na jaře to zde doslova hraje všemi barvami, což bývá po dlouhé zimě vždy povzbuzující a osvěžující pohled věštící příchod teplejších a biologicky bohatších zítřků, mimo jiné jde o biotop, ve kterém žije podstatná část mých oblíbených organismů. Svědecké hory mám ráda proto, že u nás bývají na jejich jižních svazích botanicky zajímavé bílé stráně a široké spektrum hmyzu. Stolové hory vypadají, stejně jako ty svědecké, v krajině velmi esteticky a navíc se na jejich vrcholcích nachází často řada endemitních organismů, které povaha jejich lokality omezuje v šíření.
Nejraději mám geomorfologické útvary solného krasu. Fascinuje mě, že existují hory téměř celé z NaCl, které se nerozpustí díky malému obdahu sedimentů. Když se sůl na povrchu kopce rozpouští, sedimenty zůstanou na povrchu a brání dalšímu většímu rozpouštění soli. Hory se velmi rychle zvětšují, protože na solnou čočku tlačí ostaní horniny s vyšší hustotou a vymačkávají ji jako psat z tuby. Když někde na povrchu vznikne prasklina, často skrz ní začne být odváděna voda, a prasklina se zvětšuje až vytvoří propast skrz celou horu.
Velmi biodiversitou naplněné jsou vápencové skály, které často díky malé vrstvě půdy a bazickému prostředí poskytují útočiště mnoha druhům vzácných organismů. Na vápencích vznikají skalní stepi,ale i světlé teplomilné doubravy s dřínem obecným. Zajímavé jsou vápencové brány vznikající mnoha způsoby, z nichž nejčastější je propad či zvětrávání pod různým tlakem. Pravdou sice je, že brány se vyskytují hlavně z pískovce, ale pokud už se vyskytnou na vápenci, tak zobrazují jak stinné, tak slunné skalní prostředí, na "terase" se mohou uchycovat vzácné stepní rostliny i živočichové.
Mám rád rôzne geomorfologické útvary a najoblúbenejší asi ani nemám, veľmi rád mám napríklad skálné útvary ako brádlá. Často sa na nich vyskytujú špecifické druhy rastlín (prípadne aj ich parazity) ktoré inde v okolí človek nenájde a lozenie po nich je aj celkom zábava. Navyše napr. v okolí Trenčína sú najzaujímavejšie lesy na hľadanie kruštíkov z okruhu E.leptochila práve v blízkosti bradiel a aj z estetického hľadiska sú tieto útvary proste myšičky.
Z čistě estetického hlediska čedičové varhany, žulové tory v Krkonoších a Jeseníkách a obří hrnce v korytech horských řek. Jako biolog pak rád navštívím ledovcové kary v Krkonoších (zejména Sněžné jámy v Krkonoších) kvůli jejich ohromné botanické bohatosti, množství endemitů a glaciálních reliktů. Navíc tam hnízdí i zajímaví ptáci jako sokol stěhovavý nebo jinak vysokohorská pěvuška podhorní. Zajímavá jsou i kamenná moře se svými lišejníkovými zahrádkami a bezobratlými, o nichž většina lidí ani neví. Přesto se například v těch Krkonošských setkáme s pavoukovci, jejichž nejbližší celistvý areál rozšíření je až ve Skandinávských pohořích.
Protože se někteří z vás ptali, jak bychom odpovídali my, organizátoři, zde máte možnost prohlédnout si některé naše odpovědi, které budeme časem doplňovat.
Nenacházejí se zde všechny otázky a ani odpovídání organizátorů není pravidelné a rozhodně bychom nechtěli, aby někdo naše způsoby odpovídání kopíroval. Berte tedy naše odpovědi spíše jako zajímavou možnost zjistit, co by jednotliví organizátoři na danou otázku odpověděli, kdyby byli na vašem místě ;-).
Zájemce o reálné metody odkazuji na odpovědi účastníků. Pokud jde o metody nereálné, ideálně bych genetickými manipulacemi vytvořila keratofilní vláknitou houbu, která by se na nosorožcích chovala jako komenzál a produkovala by prekurzor toxinu, který by se na toxin měnil v podmínkách, jaké panují v lidském žaludku. Mám totiž ráda houby a mutualismus, takže obohatit biodiverzitu o houbu mutualizující s nosorožci by mi přišlo velmi ideologické.
Vysadil bych je na australské pláně. Nosorožcům by v Austrálii hrozilo menší nebezpečí ze strany pytláků a existovaly by zároveň dvě geograficky oddělené, stabilní populace (africká a australská). Zároveň by se v Austrálii nosorožci postarali o zarůstající bezlesí - vlivem vymření většiny australské megafauny zarůstají místní savany lesem, což má negativní důsledek i na tu biodiversitu, která tam nevymřela. Zároveň bych posílil chov v zajetí.
Pokud jich je rozumné množství, polovině z nich byl odřezal rohy, aby je neměli pytláci motivaci lovit. Zbytku bych rohy nechal (kvůli zachování přirozené estetiky). Bezrohá polovina by byla pevný základ populace a pokud by pytláci vybili rohaté nosorožce, tito by zůstali. Navíc bych ještě navýšil sankce za zabití nosorožce.
Nosorožce bych vysadil v Austrálii. Tam byli velcí savci (např. Diprotodon) vyhubeni, a chybí tam tedy velký spásač, který by dokázal udržovat původní strukturu vegetace. V důsledku absence megaherbivorů se v Austrálii šíří např. invazní africká třtina Andropogon gayanus (teda spíš než třtinám je to příbuzné kukuřici), jejíž uschlé porosty umožňují velmi rychlé šíření požárů, které v Austrálii přes zimu působí značné potíže. Vysazením nosorožců v Austrálii by se tak zabily dvě mouchy jednou ranou: australská ochrana přírody by přežití nosorožců dokázala zajistit spolehlivěji než obyvatelé Afriky, zároveň by to mohlo australské přírodě vrátit původní strukturu vegetace a s ní i přirozenou dynamiku požárů. A kdyby to náhodou selhalo, tak redukovat stavy nosorožců bude jistě snadnější než obdobný úkol s králíky ;-)
Sukcese. Čerstvý trus je nacucaný jednoduchými cukry, které neschopný autor trusu nezvládl vstřebat - jako první si tedy na trusu užívají zygouši, kteří jsou rozmazlení a nic složitějšího, než cucat cukříky, obvykle neumí. Po nich přijdou askouši a vyzobávají složitější záležitosti. Nu a nakonec se do toho vloží bazouši a hrubou silou svých enzymů rozloží ten zbytek, který předchozím kolonizátorům odolával. Protože to má svůj příběh a svou logiku a hrají v tom houby.
Samozřejmě koprofágní hmyz, a ještě víc mě fascinuje, že trus může ve velmi aridním prostředí sloužit jako jediný zdroj vody, a tudíž se k němu mohou shromažďovat i zástupci primárně nekoprofágních hmyzích zástupců - například mandelinky.
Trus obsahuje hodně živin, díky nimž na nově vzniklém exkrementu vzniká spousta ekologických vztahů - každý si chce něco urvat.
Na trus se stahují živočichové, kteří ho žerou (např. rod Aphodius), dále ti, jejichž larvy ho žerou a oni do něj tudíž kladou svá vajíčka (spousta druhů Dipter), živočichové, kteří predují ostatní živočichy na trusu (např. Histeridae, Staphylinidae...). Taktéž díky trusu může klíčit spousta druhů entozoochorních rostlin a houby na něm mohou zakládat plodnice. (Vzpomínám si, jak jsme letos v Bulharsku viděli v horách dost hnojníků, které všechny vyrůstali z kravských lejn.)
Jinak tuto biodiverzitu mohou ve specifických podmínkách podpořit další druhy, které se tam nestahují kvůli potravě, ale např. kvůli vlhkosti nebo úkrytu.
Tím, že se konkrétní exkrement poměrně rychle mění (např. vysychá nebo je odplavován), je dynamičnost vývoje ekosystému na něm ještě umocněná.
Díky tomu všemu mohou na trusu od jednoho druhu živočicha vznikat unikátní ekosystémy mnohdy od sebe naprosto odlišné v závislosti na okolních podmínkách.
A proč mi to přijde zajímavé? Obecně řečeno, čím větší diverzita, tím zajímavější...
Nejzajímavější na exkrementu je, kolik se podle něj dá zjistit o jeho autorovi. Na základě tvaru a velikosti hovna můžeme zjistit, komu patřilo, co dotyčný žral, jaké měl parazity či zda netrpěl průjmem. Dobré je, že trus se často zachová v podobě koprolitů řadu milionů let, a tyto informace díky němu můžeme zjistit i o zvířatech dávno vymřelých.
Nějakého zástupce parafyletického taxonu Chytridiomycota. Ti se totiž od zástupců polyfyletického taxonu Zygomycota liší jen přítomností bičíkatých stadií, takže kdybych zatáhla pořádně a bičík utrhla, učinila bych zásadní evoluční krok, který dle pojetí středoškolských a většiny vysokoškolských učebnic představuje hranici mezi dvěma odděleními hub. Dalo by se to přirovnat ke vzniku plže utržením nohy člověka... což bych si mimochodem také ráda vyzkoušela... nejlépe na těch lidech, co ubližují nosorožcům :0)
Za bičíky bych nejraději zatahal zástupce nějaké nové, dosud neznámé, velmi hluboké a starobylé linie eukaryot, kterého určitě jednou v nějakém bahně objeví doc. Ivan Čepička. A já se moc těším, až tu novou říši, jak sám říká, konečně popíše.
Zatahal bych několik bičíkovců (Flagellata) zároveň. To proto, že spolu tvoří parafyletický taxon. Jinak bych žádné organismy za bičíky netahal - chudáci myšičky...
Za bičíky bych nejraději zatahal asi nějaké Choanoflagellaty, protože je to neskutečná sranda tahat Choanoflagellaty za bičíky. Kdo nevyzkoušel, ten nepochopí. Nicméně bych nepohrdl ani Metamonadami. Jen nevím, zda bych se u Metamonád dokázal rozhodnout, za který bičík je zatahat dřív ...
No, mohl by vypadat úplně jakkoli a taky by nemusel vypadat vůbec nijak. Dost záleží, jak život definujeme a já osobně považuji život za veličinu kvantitativní, nikoli kvalitativní. Kdybych si ale měla představit něco konkrétního, byla by to vrstva barevných organismů vznášejících se několik kilometrů nad povrchem planety. Tam je dotlačila kompetice o světlo. Od okamžiku, kdy se evoluční novinka vznášení (např. modifikace něčeho jako takových těch měchýřků, co mají sinice, a jejich plnění vodíkem) objevila, by množství organismů klesalo, neb i když by si poměrně efektivně kradly minerální živiny rozmanitými formami parazitismu, občas by přece jen něco spadlo dolů. A organismy by už byly příliš vysoko, než aby si někdo z nich mohl dovolit investovat do "kořene", jímž by dotáhl minerály opět z litosféry do biosféry. Nadějí by bylo larvální stadium - "vajíčko" narvat energií a pustit dolů. Tam by "larva" nabrala minerály a pak by si vytvořila vznášecí měchýřky a vznesla se do "eufotické" zóny.
Myslím, že by mohl nabývat prakticky jakýchkoli netušených podob - není důvod si myslet, že by nějaké funkční nebo strukturální morfotypy organismů, které z naší Země neznáme, nemohou za odlišných podmínek (nejen abiotických, ale i biotických - působení ostatních exotických organismů) vzniknouti. Jistě by sem mnozí napsali, že předpokládají život na basi jiných dýchacích plynů či něco podobného - já se však domnívám, že nejzajímavější by bylo objevení zcela exotických forem života v podmínkách stejných, jaké panují na Zemi. Zajímalo by mě, do jaké míry by takové organismy morfologicky i ekologicky konvergovaly organismy pozemské.
V Kanadě. Není to rozhodně špička mezi státy, které bych chtěla navštívit, ale rozhodně by tam byly optimální podmínky pro pozorování organismů. Na University of Guelf totiž působí jistý George Barron, který se zabývá predujícími a paraziotoidujícími houbami. Pokud by mi ukázal pod mikroskopem některé ze svých zkoumanců, byl by to skvělý zážitek.
Velice rád bych pozoroval (a hlavně sbíral) organismy ve státě Svatý Tomáš a Princův ostrov. Jedná se o dva ostrovy téměř přesně na rovníku, v oblasti Guinejského zálivu. Oba jsou hornaté a malé - hory jsou pokryty vlhkým tropickým lesem. Jistě se zde nachází spousta extrémně zajímavých endemitů - oblast je dosti málo prozkoumaná.
Tak to opravdu nejsem schopná rozhodnout. Ale protože většina konkurenčních čísel, která by připadala v úvahu (0, 2, 42..), již byla řečena účastníky, tak mojí volbou bude číslo 8. Především proto, že se jedná o typický počet askospor ve vřecku. Krom toho je to ale též číslo magické (oktarína - osmá barva - je barva kouzel, mágem se stává osmý syn osmého syna...) - a magie je pro biologii velmi důležitá. Mnoho věcí, které řadíme do sféry magie, může biologii výrazně posunout, pokud je začneme brát vážně (např. mluvící koně, hyeny měnící pohlaví a význam obětování blonďaté panny za úplňku pro úspěšnou sekvenaci DNA).
Nejdůležitějším číslem v biologii je pro mě číslo 3. Například proto, že existují tři hlavní fylogenetické linie organismů - Eubacteria, Archaea a Eukaryota. DNA se zase skládá ze tří hlavních komponent - cukru, fosfátu a dusíkaté base. Tři atomy dávají dohromady molekulu vody, na které jsou závislé všechny živé struktury. Je až fascinující, kolik dalších jevů, které jsou ve světě podstatné, nějak souvisí s číslem 3.